Promluva papeže před polední modlitbou Regina Coeli na 5. neděli velikonoční  –  2.5.2021 

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V evangeliu této páté velikonoční neděle (Jan 15, 1–8) se Pán představuje jako pravý vinný kmen a mluví o nás jako o ratolestech, které nemohou žít, aniž by s ním zůstaly spojeny. A říká toto: „Já jsem pravý vinný kmen, vy jste ratolesti “ (v. 5). Neexistuje réva bez ratolestí a naopak. Ratolesti nejsou soběstačné, ale zcela závisí na vinném kmeni, který je zdrojem jejich existence.

Ježíš trvá na slovesu „zůstávat“. V dnešní evangelijní pasáži to opakuje sedmkrát. Před opuštěním tohoto světa a odchodem k Otci chce Ježíš ujistit své učedníky, že s ním mohou být i nadále sjednoceni. Říká: „Zůstaňte ve mně a já ve vás“ (v. 4). Toto zůstávání není pasivní, nejde o „usínání“ v Pánu, nechávající se ukolébat životem: ne, ne! To není ono. Zůstávat v něm, zůstat v Ježíši, což nám Ježíš navrhuje, je zůstat aktivní a také je založené na vzájemnosti. Proč? Protože větve bez vinné révy nemohou nic dělat, potřebují mízu, aby mohly růst a přinášet ovoce. Ale také réva potřebuje větve, protože plody nerostou na kmeni stromu. Je to vzájemná potřeba, je to vzájemné přetrvávání, abychom přinesli ovoce. Zůstáváme v Ježíši a Ježíš zůstává v nás.

Nejprve ho potřebujeme my. Pán nám chce říci, že před dodržováním jeho přikázání, před blahoslavenstvím, před skutky milosrdenství je nutné se s ním spojit, zůstat v něm. Nemůžeme být dobrými křesťany, pokud nezůstaneme v Ježíši. A s ním můžeme dělat všechno (srov. Fil 4,13). S ním můžeme všechno.

Ale Ježíš nás, stejně jako vinná réva s větvemi, potřebuje. Možná se nám zdá odvážné tohle vyslovit, takže si položme otázku: V jakém smyslu nás Ježíš potřebuje? Potřebuje naše svědectví. Ovoce, které musíme dávat jako ratolesti, je svědectví našeho křesťanského života. Poté, co Ježíš vystoupil k Otci, je úkolem učedníků – je to náš úkol – pokračovat v ohlašování evangelia slovem i skutkem. A učedníci – my, Ježíšovi učedníci – to děláme vydáváním svědectví o jeho lásce: plodem, který je třeba nést, je láska. Připojeni ke Kristu dostáváme dary Ducha svatého, a tak můžeme činit dobro ostatním, konat dobro pro společnost i církev. Strom lze rozpoznat podle plodů. Skutečně křesťanský život vydává svědectví o Kristu.

A jak to můžeme udělat? Ježíš nám říká: „Pokud zůstanete ve mně a moje slova zůstanou ve vás, žádejte, co chcete, a bude vám dáno“ (v. 7). I toto je odvážné: ujištění, že to, o co žádáme, nám bude dáno. Plodnost našeho života závisí na modlitbě. Můžeme požádat, abychom mysleli jako on, chovali se jako on, viděli svět a věci očima Ježíše. A tak milujte své bratry a sestry, počínaje nejchudšími a nejvíce trpícími, jako on, a milujte je svým srdcem a přinášejte světu ovoce dobroty, ovoce lásky a ovoce míru.

Svěřme se přímluvě Panny Marie. Vždy zůstávala plně spojená s Ježíšem a přinesla mnoho ovoce. Kéž nám pomůže zůstávat v Kristu, v jeho lásce, v jeho slově, abychom ve světě vydávali svědectví o vzkříšeném Pánu.

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News 

Autorský komentář plzeňského biskupa Tomáše Holuba pro Vatikánský rozhlas

Vstupujeme do měsíce května, který je v mých dětských vzpomínkách neoddělitelně spojen s každodenními májovými pobožnostmi, tak jak jsem je prožíval u nás doma v Podkrkonoší, v malém podhorském městě jménem Červený Kostelec. Jako kluk jsem při nich u mariánského oltáře každý rok recitovával mariánské básničky. Nicméně má májová vzpomínka je nejen romanticky zbožná ale také přirozeně klukovská, protože jako ministranti jsme pravidelně po každé májové – pobožnosti u nás v květnu byly skutečně každý den – chodili hrát na místní plácek fotbal. A tak si asi velmi dobře dokážete představit, že jedním z hlavních pocitů, které mám dodnes s těmito pobožnostmi spojeny, je pocit netrpělivosti. Intenzivně jsem si přál, aby zbožno bylo co nejkratší a my už konečně mohli vyrazit na fotbalový mač. A právě propletenost klukovství s duchovním zážitkem vytváří pro mne krásu i hloubku těchto vzpomínek.

V kontextu mé současné služby v plzeňské diecézi je ale téměř již 50 let stará vzpomínka opravdu realitou z jiného světa. Uvědomuji si, jak zásadně byla tehdejší forma úcty k Matce Boží kulturně a dobově podmíněná a jak ji proto není možné přesadit sem do dnešních západočeských reálií. Jak těch pár desítek let časového odstupu odsuzuje k nevyhnutelnému ztroskotání všechny, kteří se z různých důvodů snaží naroubovat podobnou formu zbožnosti na současnou pastorační realitu v naší diecézi.

Tím ale nechci říci, že mariánské pobožnosti, tak jak jsem je ve svém dětství zažil ve východních Čechách, by byly ve své podstatě špatné. Naopak, umím si živě představit, že i se svými dnešními zkušenostmi a názory bych s radostí takovýto projev mariánské úcty podpořil, kdyby se do dnešní Plzně hodil a byl přirozeným výrazem zbožnosti těch, kteří se zde dnes ke katolické víře hlásí. Tak to ale zkrátka není.

Nepatřičnost tradičních způsobů mariánské úcty je pobídkou k přemýšlení, na čem by dnes měla stát a z čeho vycházet zbožnost tam, kde se již nemůžeme opřít o osvědčené a oblíbené způsoby, jež přirozeně propojovaly lidovou kulturu s hlubokou pravdou o Matce Církve.

Osobně mám pocit, že hledat odpovídající způsob mariánské úcty v postkřesťanském prostoru dneška, který je zatížen předsudky nejrůznějšího druhu, je opravdu nesnadné. Podobá se snaze proplout podobně jako Odysseus mezi Skyllou a Charybdou, kde lákavé volání různých Sirén může lehce vést ke ztroskotání, jež by mohlo ohrozit celý náš duchovní život.

O to více je ale takovéto hledání důležité a potřebné. Je třeba ho však konat s ochotou nezakrývat si oči před skutečností dnešního světa i když to pro nás katolické křesťany nemusí být vůbec příjemné.

Začněme tedy nejprve pojmenováním lákavých a nebezpečných Sirén.

Jednou stále přítomnou Sirénou s vábivým a podmanivým hlasem je ta, která bez ohledu na vnější okolnosti sveřepě i dnes prosazuje zaběhnutý přístup z minulosti a to na základě hluboké citové stopy vlastních vzpomínek a s argumentem „Vždyť to tak hezky fungovalo. Tak proč to opouštět?“ Tato Siréna je ale příčinou, že mnoho dobrých úmyslů opravdu troskotá na nebezpečných útesech kýče či pouze sladkobolného folklóru, který již není schopen poctivě hledajícímu člověku dneška zprostředkovat to podstatné: osobní vztah k ženě víry a naděje, kterou nám Ježíš Kristus v dramatickém okamžiku své vykupitelské smrti svěřil jako naši Matku.

Druhá nebezpečná Siréna volá úplně z jiné strany. Vychází z různých nepovedených a věroučně mylných způsobů mariánské úcty v minulosti a bohužel i přítomnosti. Na základě těchto negativních zkušeností pak popírá smysluplnost mariánské zbožnosti pro křesťana dneška. Tahle Siréna až tak nevede loď naši osobní víry na skaliska, kde by hrozilo nebezpečí úplného ztroskotání. Spíše láká do míst, kde není možné využít pro plutí příhodné a silné větry poctivé mariánské úcty, která loď víry pohání na její životní cestě. Láká do míst, kde se nepřítomnost živého osobního vztahu k Marii může stát příčinou pro duchovní únavu a malátnost.

Další Sirénou, která může být pro naše duchovní směřování zavádějící, je Siréna, jež vykreslí Marii tak impozantně, že se v jejím stínu ztrácí sám Ježíš a Marii je přisouzena pozice, která ji nepřísluší. Při vábení této Sirény jako by byla loď víry hnána prudkým větrem strhující Mariiny velikosti nicméně plavba má charakter bludného kruhu. A v žádném případě není cestou ke skutečné spáse, za kterou vděčíme našemu Pánu a jedinému Zachránci Ježíši Kristu.

Jestliže jsme pojmenovali alespoň některá nebezpečí, která na nás při hledání autentické mariánské úcty dneška číhají, je třeba vrátit se k otázce, jak navzdory nesnázím plout v současné době s přispěním té, která je nazývána Pomocnicí křesťanů? Víme, že v řeckém eposu Odysseus rozhodl o přivázání sebe i svých druhů ke stěžňům, což zabránilo tomu, aby ve chvilkové zaslepenosti a v citové pomatenosti podlehli svádění a vykonali chybná rozhodnutí. Jsem přesvědčen, že i tato část obrazu z řecké mytologie může být inspirující při hledání mariánské zbožnosti, která odpovídá výzvám dnešní doby.

Co jiného by pro nás mohlo být stěžněm, ke kterému se dobrovolně připoutáme, jestliže ne kříž Ježíše Krista? V bytostném spojení s tímto nástrojem spásy bude mít naše plavba správný směr. A poplujeme společně s Marií, která jako Matka neutuchající naděje stojí v bezprostřední blízkosti tohoto hlavního stěžně naší na lodi víry – v blízkosti kříže. Vždyť to nejdůležitější, co se odehrává pro Marii i pro každého z nás, je vázáno právě na Ježíšovu smrt na kříži a na jeho zmrtvýchvstání. V těsném sepětí s křížem je pak možno rozvinout plachtu Mariiny životní zkušenosti s Ježíšem a tak na naší plavbě zintenzivnit své směřování k cíli. Přivlastnit si Mariinu zkušenost z Ježíšova dětství, jak nám ji podávají evangelisté Lukáš i Matouš a nechat se obohatit i jejím pohledem na dospělého Ježíše hlásajícího radostnou zvěst v Judsku a Galileji, jak to čteme i u Marka a u Jana.

Ve spojení s Ježíšem nás pak může posilnit a správně orientovat i jediná věta, kterou máme z Mariiných úst zaznamenánu z doby, kdy Ježíš začal veřejně hlásat blízkost Božího království. Věta, která zazněla na svatbě v Káni galilejské, v situaci, ve které jeho učedníci v něho uvěřili.

Věta, která zní: Udělejte všechno, co vám řekne.

Tomáš Holub

Převzato z webu Vatican News – zde si můžete poslechnout  audio záznam tohoto komentáře

Na nově vytvořené stránce Svatovojtěšské ekonomické rady najdete zprávu o hospodaření duchovní správy za rok 2020 a rozpočet na rok 2021. Naše hospodaření  poznamenala protiepidemická opatření s dlouhotrvajícím omezením shromažďování osob a s tím související výpadek příjmů z pravidelných nedělních sbírek. Přesto se povedlo zrealizovat řadu užitečných projektů. 

Většina křesťanů žije s pocitem, že by se měli modlit. Někteří dokonce žijí se špatným pocitem nebo s pocitem viny, že se nemodlí dostatečně často, dostatečně dlouho, že se nemodlí dobře nebo že se nemodlí vůbec. Pro mnohé tak zůstává modlitba jakousi povinností, navíc těžko uchopitelnou, se kterou si příliš nevědí rady, která je pro ně zdrojem výčitek a která jim často spíš komplikuje život. Někteří se modlili v dětství, s rodiči, prarodiči; tyto modlitby už jim ale v dospělosti nedávají příliš smysl. A tak se stává modlitba břemenem. Přitom by to mohlo být právě na opak! Já bych modlitbu ve svém životě nerad vnímal jako povinnost – stejně jako nevnímám jako povinnost dát si dobré kafe, zavolat si nebo potkat se s přáteli, jít na procházku do parku na čerstvý vzduch, zacvičit si nebo si poslechnout oblíbenou hudbu (v mém případě třeba Bacha, Chopina nebo Arvo Pärta). To všechno jsou věci, které mě nejen baví, ale o kterých vím, že je k životu potřebuji. A že bez nich bych dlouho nevydržel.

Modlitba odráží to, jaká je naše víra. Dávní duchovní mistři vyslovili pravidlo: Lex orandi, lex credendi. Což volně přeloženo z latiny znamená: Způsob modlitby ovlivňuje způsob tvé víry. A naopak. Ukaž mi, jak se modlíš, a já ti řeknu, kým je pro tebe Bůh a jak si ho představuješ. Do naší modlitby se promítá naše víra a obraz, jaký o Bohu máme. Vnímám Boha jako přísného otce? Pak budu při modlitbě nervózně našlapovat po špičkách, abych náhodou neudělal něco špatně a nebyl potrestán. Bud mít strach, že se nemodlím dost dobře. Vnímám Boha jako neochotného a tvrdého člověka? Pak ho budu muset přemlouvat a snažit se ho svými modlitbami obměkčit, aby udělal něco dobrého. A budu zklamaný, když moje modlitba zůstane bez představované odezvy. Vnímám Boha jako někoho, kdo se nechá doprošovat, kdo není dostatečně všímavý, milosrdný, někoho kdo je neskutečně vysoko a daleko, takže vlastně ani nevím, jestli mě slyší a vnímá? Jestli se můžu odvážit na něj obracet? Kdo se urazí, když mu nepoděkuji a příště si rozmyslí něco pro mě udělat? To všechno se projeví ve způsobu, jakým se modlíme. A jsou obrazy Boha, které nás mohou při modlitbě dokonce velmi stresovat a znepokojovat.

Myslím, že je výhodné vstupovat do modlitby s tím, že Bůh je někdo, kdo mě nejen zná, ale kdo mě zná lépe, než já sám sebe. Zná moje myšlenky i moje srdce, moje přání a touhy, mojí minulost i budoucnost. Kdo zná stejným způsobem všechny lidi a ví, co potřebují, a kdo to s námi se všemi myslí mnohem lépe než si dokážeme představit. Leží vám na srdci někdo blízký, kdo zažívá trápení, nemoc nebo svízelnou životní situaci? Bohu na tom člověku záleží ještě víc… Tím nám odpadne modlitba, která by měla Boha informovat o našem stavu a stavu světa, o našich potřebách a plánech a která by ho měla přemlouvat, aby něco dobrého (konečně) udělal. Bůh přece dělá pro lidi a pro celé tvorstvo víc, než si dokážeme představit a pochopit. Modlitba tedy vůbec nemá měnit Boha – pokud si to od ní budeme slibovat, asi budeme frustrovaní. Boha není potřeba informovat, přemlouvat, přesvědčovat, ani obměkčovat a odprošovat. Proč se tedy vůbec modlit? Když Bůh ví, co si přejeme a potřebujeme, ještě dřív než na to pomyslíme. Naslouchá nám a dělá to, co je pro nás nejlepší. A stejně tak pro všechny ostatní. Nebo myslíte, že ne?

Modlitba je čas, který dáváme Bohu k dispozici, a který tedy může být naplněn jedinečným způsobem. Většinu našeho času se snažíme vyplnit my sami – tím, že něco děláme, o něčem přemýšlíme, něco vytváříme, mluvíme, čteme, něco sledujeme v televizi nebo na internetu. Zkrátka měníme svět kolem sebe, nebo ho alespoň jakoby nasáváme. Cítíme asi oprávněně odpovědnost za to, jak náš čas využijeme a čím ho naplníme. Většinou ho nechceme proflákat a dost často se soustředíme na výkon, který podáváme. To všechno je jistě bohulibé, ale bohužel z toho někdy nedokážeme vystoupit a stejně přistupujeme i k modlitbě. A to je škoda – modlitba totiž nemá být výkon, ale spíš spočinutí v Boží přítomnosti. Terezie z Avily mluví o modlitbě jako o setkávání dvou přátel. V modlitbě nemusíme nic vytvářet, ale můžeme prostě být před Bohem a zažívat, že jsme milováni.

Modlitba je hodnota, která může dávat smysl životu. Možná znáte pojetí hodnot, o kterém mluví Viktor Frankl, zakladatel psychoterapeutického směru logoterapie, která právě spočívá v hledání smyslu. Frankl říká, že život můžeme naplnit tím, že něco děláme a tvoříme, ať už hmotného či nehmotného – to jsou tvůrčí hodnoty; nebo tím, že něco pozitivního prožíváme, krásu, umění, vztahy – to jsou prožitkové hodnoty; a konečně smysl má náš život i ve chvílích, kdy nic netvoříme ani neprožíváme, Frankl mluví o nezměnitelných situacích. Smysl jim můžeme dát tím, že k nim zaujmeme vnitřní postoj – to jsou hodnoty postojové. Myslím, že modlitba by patřila do té poslední kategorie – nejde tam ani o výkon ani o prožitky, ale o vnitřní postoj. Ať už to bude důvěra, vděčnost, odevzdanost, a možná byste našli další.

Kdysi v noviciátu jsem se dověděl poučku, která mě velmi zaujala a utkvěla v paměti, přestože jsem tehdy přesně nechápal, co to znamená. A totiž, že vlastností modlitby je to, že se v průběhu života stále více zjednodušuje. Přesný opak toho, než bych tehdy předpokládal. Člověku jakoby stačí čím dál tím méně – méně slov, méně gest, méně vznešených myšlenek. Svaté Terezie z Lisieux se zeptala na sklonku života jedna sestra, co říká Ježíšovi při modlitbě. A ona odpověděla: „Neříkám mu nic, miluji ho.“ To je pozvání ke kontemplativní modlitbě, které se někdy říká vnitřní modlitba nebo tichá meditace. Modlitba, která pramení z víry, že Bůh se dívá na můj život s nekonečnou laskavostí a porozuměním. Modlitba znamená prostě jenom být v Boží přítomnosti, a to stačí. Meditovat je tak jednoduché, jako udělat krok – a tak náročné jako ujít dlouhou pouť. Není to cesta rychlých a snadných řešení, ale celoživotní putování, je to nekonečná cesta k nekonečnému Bohu. Která je velmi dobrodružná a krásná. Modlitba nám život neusnadňuje, jakože bychom si tím mohli získat nějakou protekci nebo něco, co nám Bůh původně nechtěl dát, ale pomáhá nám prožít život dobře a smysluplně.

Je dobře, když má člověk na této cestě průvodce, nebo někoho, kdo mu poradí, jak na to. Kontemplativní modlitba je důležitý pramen – některé věci nejde načerpat jinde. Některé druhy žízně prostě nemůžeme uhasit jinde než v tomto jedinečném setkání. A tento pramen je bezedný, nelze ho vyčerpat, neomrzí se vám. Dnes víc než kdy jindy znovu objevujeme, že meditace nebo kontemplace není něco nedosažitelného, co by bylo jen pro pár šťastných vyvolených, pro několik málo specialistů, ale je to pramen otevřený pro každého člověka, který touží po setkání s Bohem.

Pavel Pola OCD

převzato z webu Vatican News, kde si můžete poslechnout audio záznam tohoto autorského komentáře

Promluva papeže Františka před modlitbou Regina Coeli na Velikonoční pondělí
Pondělí ve velikonočním oktávu se nazývá také „andělovo“, protože si připomínáme jeho setkání se ženami, které přicházejí k Ježíšovu hrobu (Mt 28, 1-15). Anděl jim říká: „Vím, že hledáte Ježíše, ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen“ (v. 5-6). Tento výrok: „Byl vzkříšen“, přesahuje lidské schopnosti. Také ženy, které se vydaly k hrobu a našly jej otevřený a prázdný, nemohly prohlásit: „Byl vzkříšen“, nýbrž pouze to, že hrob byl prázdný. „Byl vzkříšen“ – to je poselství. Jedině anděl mohl vyslovit, že Ježíš vstal z mrtvých, a to ze své moci nebeského hlasatele, z moci propůjčené Bohem, stejně jako jedině anděl mohl říci Marii: „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš“ (Lk 1,31). Proto se dnešnímu pondělí říká „andělovo“, neboť pouze anděl – z moci Boží – může prohlásit, že Ježíš byl vzkříšen.

Evangelista Matouš vypráví, že za onoho velikonočního úsvitu „nastalo velké zemětřesení. Anděl Páně sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něj“ (v.2). Onen veliký kámen, který měl zpečetit vítězství zla a smrti, byl svalen k nohám a stal se stoličkou pro Pánova anděla. Všechny plány a odpor Ježíšových nepřátel a pronásledovatelů byly marné, všechna pečetidla se rozpadla. Obraz anděla, sedícího na kameni, je konkrétním, viditelným projevem Božího vítězství nad zlem, projevem Ježíšova vítězství nad vládcem tohoto světa, vítězství světla nad temnotou. Ježíšův hrob neodkryl nějaký fyzický jev, nýbrž Pánův zásah. Jak Matouš dodává, andělův „zjev byl jako  blesk a jeho roucho bílé jako sníh“ (v.3). Tyto podrobnosti symbolizují zásah samotného Boha, který je nositelem nové éry a posledních časů dějin, jelikož Ježíšovo vzkříšení zahájilo poslední část dějin, která může trvat tisíce let, avšak je poslední.

Tento Boží zásah vyvolá dvojí reakci: Strážci nemohou vydržet tuto strhující Boží sílu, jsou otřeseni vnitřním zemětřesením, klesají jako mrtví (v.4.). Moc Vzkříšení poráží ty, kteří byli použiti k tomu, aby zaručili domnělé vítězství smrti. Co tito strážci měli dělat? Vydat se za svými nadřízenými a říci pravdu. Stáli před volbou: buď vyslovit pravdu, anebo se dát přesvědčit těmi, kdo jim přikázali strážit hrob. Jediný způsob, jak je přesvědčit, byly peníze, a tito chudí, ubozí lidé prodali pravdu a s penězi v kapse rozhlašovali: „Ale ne, přišli jeho učedníci a ukradli mrtvé tělo“. Mamon i zde, při Kristově vzkříšení, projevuje svou moc, aby je popřel. Reakce žen se liší, protože anděl Páně je výslovně vyzývá k tomu, aby neměly strach a nehledaly Ježíše v hrobu: „Vy se nebojte“ (v.5).

Z andělových slov můžeme načerpat cenné ponaučení: neochabujme v hledání vzkříšeného Krista, který dává život v hojnosti těm, kteří se s Ním setkají. Najít Krista především znamená odhalit pokoj v srdci. Také ženy v evangeliu, po počátečním strachu, pochopitelně zakoušejí velikou radost, když se opět setkávají se živým Mistrem (v. 8-9). V této velikonoční době přeji všem, aby prožili tutéž duchovní skutečnost a přijali do srdcí, domovů a rodin radostnou velikonoční zvěst: „Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu“ (Antifona k přijímání). Velikonoční zpráva: Kristus žije, provází můj život, je vedle mne. Kristus tluče na dveře mého srdce, abych ho pustil dál, Kristus žije. V těchto velikonočních dnech nám prospěje, když si budeme opakovat: „Pán žije“.

Tato jistota nás vede k tomu, abychom se dnes a po celou velikonoční dobu modlili „Regina Caeli, laetare, tedy Vesel se, nebes Královno“. Poprvé ji takto pozdravil anděl Gabriel: „Buď zdráva, milostiplná!“ (Lk 1,28). Nyní se Mariina radost naplnila: Ježíš žije, láska zvítězila. Kéž se toto stane i naší radostí!

Přeložila Jana Gruberová

Převzato z Vatican News

Do sbírky dárků pro zdravotníky z covidových oddělení Ústřední vojenské nemocnice se zapojilo odhadem více než 100 lidí. Do kasičky a na účet se sešlo na 24 tisíc korun, takže organizátoři akce spolu s dobrovolníky mohli připravit neuvěřitelnou horu dárků. Obětavé maminky oslovily školy, kam chodí jejich ratolesti a děti poslaly skvělé obrázky a dojemné pozdravy zdravotníkům.  Dobrovolníci to vše nabalili do balíčků v sobotu 27.3. a napočítali do jednotlivých oddělení.  Poté bylo do nemocnice doručeno 434 balíčků, což mimochodem zaznamenal i web ČT24.  Protože nám hodně dárků zbylo, dovezla ten zbytek Andrea Vyskočilová do nemocnice sester Boromejek pod Petřínem, kde to opět udělalo velkou radost. 

Mimochodem předání dárků do ÚVN velmi oživilo jejich Facebookový profil, kde se objevují hezké a dojemné reakce a poděkování obdarovaných. Podobně dojemné, jako dopisy od dětí, jsou i maily, které jsme od zdravotníků z různých oddělení ÚVN dostali a dostáváme. 

Velké poděkování patří všem, kdo se ujali organizace akce, šířili informace o ní, všem kteří darovali a přispěli, kdo organizovali pozdravy ze škol, pomohli balit dárky, kdo je pak doručili do nemocnic. Záměrně nejmenuji, protože bych všechny ani neuměl vyjmenovat a určitě bych na někoho zapomněl. 

A to nejlepší na konec – na konto sbírky stále chodí další peníze, takže celková částka už překročila 40 tisíc a budeme muset buď pokračovat  v balení dárků pro další nemocnici / nemocnice – třeba pro tu pod Petřínem nebo se zamyslet nad tím, jak a na co bychom této nemocnici mohli přispět. Zrovna nemocnice sester Boromejek není úplně „přefinancovaná“. 

Milé sestry, milí bratři, 

již druhý rok jsme v situaci, kdy možnost slavit Velikonoce společně v kostele je velice omezená, a tak mnozí z vás možná zvolí variantu slavení Velikonoc doma v rodinném kruhu a s dětmi.  Inspirací pro takový způsob domácí bohoslužby se najde na internetu nepřeberné množství. Abychom vám výběr trochu ulehčili, nabízíme na odkazech níže texty, návody, videa a inspirace ze tří zdrojů, které svou povahou a zaměřením představují dostatečně pestrou paletu. Věřím, že si z této nabídky vyberete pro vás to pravé.  V každém případě budeme duchem spolu v modlitbách.

Přeji vám požehnaný a plodný čas Velikonoc.

Vít Grec   

Drazí bratři a sestry,

Vstoupili jsme do svatého týdne. Již podruhé ho prožíváme v kontextu pandemie. Minulý rok jsme byli více šokovaní. Tento rok jsme již zkušenější. Ekonomická krize se prohloubila.

A co dělá Bůh v této historické situaci naší společnosti? Bere na sebe kříž. Ježíš přijímá kříž, bere na sebe zlo, které s sebou taková situace nese, totiž zlo tělesné, psychické a především zlo duchovní. Protože Zlý využívá krize k rozsévání nedůvěry, zoufalství a nesporů.

A my? Co máme dělat? Ukazuje, nám to Panna Maria,  která je také první učednicí svého syna. Následovala svého syna. Svojí část utrpení, temnoty a ztráty nesla cestou utrpení, zatímco v srdci nesla hořící lampu víry. Z milosti Boží můžeme jít touto cestou také my. Jdeme křížovou cestu všedního dne a potkáváme tváře tolika bratří a sester v nesnázích. Nemůžeme prostě jenom jít lhostejně dál. Nechme se pohnout lítostí a vyjděme druhým vstříc. V takové chvíli si můžeme říct, jako mohl Šimon Kyrenský: “Proč zrovna já?” Ale potom objevíme ten dar, který se nás dotkl bez naší zásluhy.

Modleme se za všechny oběti násilí, zvláště za oběti dnešního atentátu v Indonésii před katedrálou v Makassaru.

Ať nám pomáhá Panna Maria, která jde napřed po naší cestě víry.

Přeložil Petr Vacík SJ

Převzato z Vatican News

 

Po delším čase vám přinášíme nové velikonoční číslo Vojtíka, které mimo jiné obsahuje i duchovní program velikonočního třídení a období po Velikonocích.  

A znovu připomínám, že Vojtík je časopis nás všech a chceme-li aby vycházel častěji a pravidelněji, potřebujeme ho něčím nakrmit. Svoje postřehy, nápady, zprávy o různých akcích nebo o dění ve společenstvích rodin a hotové příspěvky prosím posílejte na mail redakce vojtik(zavináč)morha.com   

Nové číslo si můžete koupit v kostele nebo přečíst zde 

Prosím, jestli víte o někom, kdo do kostela nemůže přijít a o Vojtíka by stál, doneste mu/jí ho. 

Archiv všech čísel   

Přeji vám požehnaný čas Velikonoc               Vít Grec