Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium dnešní liturgie vypráví o svatební hostině v Káně, kde Ježíš proměnil vodu ve víno k radosti ženicha a nevěsty. A končí takto: „To byl začátek znamení, která Ježíš konal; zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili“ (J 2,11). Všimněme si, že evangelista Jan nemluví o zázraku, tedy o mocné a mimořádné události, která vyvolává údiv. Píše, že v Káně se stalo znamení, které vzbudilo víru učedníků. Můžeme si tedy položit otázku: Co je podle evangelia „znamení“?
Znamení je signálem, který zjevuje Boží lásku, to znamená, že neupozorňuje na sílu daného projevu, ale na lásku, která jej vyvolala. Učí nás něco o Boží lásce, která je vždy blízká, něžná a soucitná. První znamení se objeví, když dva novomanželé prožívají potíže v nejdůležitější den svého života. Uprostřed hostiny zmizí podstatný prvek oslavy, víno, a hrozí, že radost vyprchá pod náporem kritiky a nespokojenosti hostů. Představte si, jak může svatební hostina pokračovat pouze s vodou, je to hrozné, nevěsta a ženich udělají hrozný dojem!
Je to Panna Maria, která si problému všimne a nenápadně na něj Ježíše upozorní. A ten zasahuje bez hluku, aniž by to takřka dal najevo. Vše se odehrává v ústraní, vše se odehrává „v zákulisí“: Ježíš říká služebníkům, aby naplnili nádoby vodou, z níž se stane víno. Takto jedná Bůh, s blízkostí a diskrétností. Ježíšovi učedníci to vidí: vidí, že díky němu se svatební hostina stala ještě krásnější. A také vidí Ježíšův způsob jednání, jeho službu ve skrytosti – takový je Ježíš: pomáhá nám, slouží nám ve skrytosti, v tomto okamžiku, takže pochvaly za dobré víno pak směřují k ženichovi, nikdo si toho nevšimne, jen služebníci. Tak se v nich začíná rozvíjet zárodek víry, to znamená, že věří, že v Ježíši je přítomen Bůh, Boží láska.
Je krásné pomyslet na to, že první znamení, které Ježíš vykoná, není mimořádné uzdravení nebo zázrak v jeruzalémském chrámu, ale gesto, které vychází vstříc prosté a konkrétní potřebě obyčejných lidí, gesto domácí, gesto, řekněme zázrak po špičkách, diskrétní, tiché. Je připraven nám pomoci, pozvednout nás. A tak, pokud jsme pozorní k těmto „znamením“, jsme získáni jeho láskou a stáváme se jeho učedníky.
Znamení v Káně má však ještě jeden charakteristický rys. Obecně platí, že víno, které se podávalo na konci hostiny, bylo nejméně dobré, a tak se to dělá i dnes. V té chvíli lidé nerozlišují mezi dobrým a zředěným vínem. Ježíš se naopak postará o to, aby hostina skončila tím nejlepším vínem. Symbolicky nám to říká, že Bůh pro nás chce to nejlepší, chce, abychom byli šťastní. Neklade nám žádné meze a nežádá od nás žádný závazek. V Ježíšově znamení není místo pro postranní úmysly, pro požadavky na ty novomanžele. Ne, radost, kterou Ježíš zanechává v našich srdcích, je plná a nesobecká radost. Nikdy to není rozředěná radost, ne!
Proto navrhuji cvičení, které nám může být velmi prospěšné. Zkusme dnes zapátrat ve svých vzpomínkách a hledat znamení, která Pán vykonal v mém životě – každý řekněme: Jaká znamení vykonal Pán v mém životě? Jaký náznak jeho přítomnosti? Znamení, kterými nám dával najevo, že nás miluje; vzpomeňme si na onu těžkou chvíli, kdy mi Bůh dal zakusit svou lásku… A ptejme se sami sebe: jakými nenápadnými a promyšlenými znameními mi dal pocítit svou něhu? Kdy jsem cítil, že je mi Pán nejblíže, kdy jsem nejvíce pociťoval jeho něhu a soucit? Každý z nás má ve své historii takové chvíle. Pojďme a hledejme tato znamení, vzpomeňme si. Kde jsem objevil jeho blízkost? Kde se v mém srdci vzala ta velká radost? Prožijme znovu chvíle, kdy jsme zažili jeho přítomnost a Mariinu přímluvu. Kéž nám ona, Matka, která je stejně jako v Káně vždy pozorná, pomůže vážit si Božích znamení v našem životě.
Přeložil Petr Vacík
převzato z webu Vatican News
