Promluva papeže Františka před nedělní modlitbou Anděl Páně dne 4.7.2021

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium této neděle (Mk 6,1-6) vypráví o nevíře Ježíšových sousedů. Po kázání v jiných galilejských vesnicích se Ježíš vrátil do Nazareta, kde vyrůstal s Marií a Josefem, a jednou v sobotu začal učit v synagoze. Mnozí, kteří ho slyšeli, se ptali: „Odkud se bere všechna ta moudrost? Není to snad syn tesaře a Marie, tedy našich sousedů, které dobře známe?“ (srov. v. 1-3). Tváří v tvář této reakci Ježíš potvrzuje pravdu, která se také stala součástí lidové moudrosti: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ (v. 4). Říkáme to často…

Zamysleme se nad postojem Ježíšových krajanů. Mohli bychom říci, že Ježíše znají, ale nepoznávají ho. Ve skutečnosti existuje rozdíl mezi znát a poznat: díky tomuto rozdílu chápeme, že o člověku můžeme vědět různé věci, udělat si představu, spolehnout se na to, co o něm říkají ostatní, možná ho i občas potkat v sousedství, ale to všechno nestačí. Řekl bych, že je to obyčejná, povrchní znalost, která neuznává jedinečnost daného člověka. Je to riziko, kterému se vystavujeme všichni: myslíme si, že toho o člověku hodně víme, a nejhorší je, že mu dáme nálepku a uzavřeme ho do svých předsudků. Podobně Ježíšovi krajané ho znají už třicet let a myslí si, že vědí všechno! “ Ale copak to není ten chlapec, kterého jsme viděli vyrůstat, syn tesaře a Marie? Ale odkud se vzal, tyhle věci?“. Nedůvěra… ve skutečnosti si nikdy nevšimli, kdo Ježíš skutečně je. Zastavují se u zevnějšku a odmítají Ježíšovu novost.

A tady se dostáváme k jádru problému: když se necháme ovládnout pohodlím zvyku a diktaturou předsudků, je těžké otevřít se novému a nechat se ohromit. Řídíme to my: zvykem, předsudky… Nakonec tak často jen hledáme potvrzení svých představ a schémat v životě, ve zkušenostech a dokonce i v lidech, abychom se nikdy nemuseli snažit o změnu. A to se může stát i u Boha, právě nám věřícím, nám, kteří si myslíme, že Ježíše známe, že už toho o něm tolik víme a že nám stačí opakovat stále totéž. A to u Boha nestačí. Ale bez otevřenosti vůči novým věcem a především – dobře poslouchejte – bez otevřenosti vůči Božím překvapením, bez úžasu se víra stává unavenou litanií, která pomalu odumírá a stává se zvykem, společenským návykem. Použil jsem  slovo „údiv“. Co je to, údiv? Údiv nastává právě při setkání s Bohem: „Setkal jsem se s Pánem“. Čtěme evangelium: lidé, kteří se setkají s Ježíšem a poznají ho, pociťují často údiv. A my se při setkání s Bohem musíme vydat touto cestou: pociťovat údiv. Je to jako certifikát záruky, že toto setkání je pravdivé, není zvykové.

Proč nakonec Ježíšovi krajané Ježíše nepoznají a neuvěří v něj? Proč? Jaký to má důvod? Několika slovy můžeme říci, že nepřijímají pohoršení z Vtělení. Neznají to, toto tajemství Vtělení, ale nepřijímají tajemství: neznají ho. Důvod je nevědomý a cítí, že je pohoršující, že nesmírnost Boha se zjevuje v malosti našeho těla, že Syn Boží je synem tesaře, že božství je skryto v lidství, že Bůh přebývá ve tváři, ve slovech, v gestech prostého člověka. Tady je ten skandál: vtělení Boha, jeho konkrétnost, jeho „každodennost“. A Bůh se stal konkrétním člověkem, Ježíšem z Nazareta, stal se společníkem na cestě, stal se jedním z nás. „Jsi jeden z nás“, říci Ježíši: krásná modlitba! Je to proto, že jeden z nás nám rozumí, doprovází nás, odpouští nám, tolik nás miluje. Ve skutečnosti je pohodlnější mít abstraktního a vzdáleného Boha, který se nevměšuje do situací a který přijímá víru vzdálenou životu, problémům, společnosti. Nebo rádi věříme v boha „se speciálními efekty“, který dělá jen výjimečné věci a vždy vyvolává velké emoce. Naopak, drazí bratři a sestry, Bůh je vtělený: Bůh je pokorný, Bůh je laskavý, Bůh je skrytý, přibližuje se nám tím, že se zabydluje v běžném životě. A tak se nám stává jako Ježíšovým krajanům, že když prochází kolem, nepoznáme ho. Vracím se k oné krásné větě svatého Augustina: „Bojím se Boha, Pána, když prochází“. Ale Augustine, proč se bojíš? „Bojím se, že ho nepoznám. Bojím se Pána, když prochází. Timeo Dominum transeuntem.“ Vskutku ho nepoznáváme, jsme jím pohoršeni. Přemýšlejme nad tím, jak se naše srdce staví k této skutečnosti. 

Nyní v modlitbě prosíme Pannu Marii, která přijímala Boží tajemství v každodenním životě Nazareta, aby měla oči a srdce zbavené předsudků a oči otevřené úžasu: „Pane, ať se s tebou setkám!“ A když se setkáváme s Pánem, je tu tento údiv. Setkáváme se s ním v normálním životě: s očima otevřenýma pro Boží překvapení, pro jeho skromnou a skrytou přítomnost v každodenním životě.

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News

Na závěr každého proslovu papež František vkládá větu : “ A prosím nezapomínejte se za mě modlit“   tak vás prosím modleme se za papeže  zejména nyní, kdy se zotavuje po operaci. 

Vít Grec

Opět po nějakém čase vám přinášíme prázdninové číslo Vojtíka, které obsahuje vřelé slovo otce Christiana, kompletní informace o hospodaření duchovní správy, jejím rozpočtu a také o tom co bude do budoucna potřeba. Navíc k tomu i další zajímavé čtení.   

A znovu připomínám, že Vojtík je časopis nás všech a chceme-li aby vycházel častěji a pravidelněji, potřebujeme ho něčím nakrmit. Svoje postřehy, nápady, zprávy o různých akcích nebo o dění ve společenstvích rodin a hotové příspěvky prosím posílejte na mail redakce vojtik(zavináč)morha.com   

Nové číslo si můžete koupit v kostele nebo přečíst zde 

Prosím, jestli víte o někom, kdo do kostela nemůže přijít a o Vojtíka by stál, doneste mu/jí ho. 

Archiv všech čísel   

Přeji vám požehnaný čas  odpočinku a letních radostí                Vít Grec

Pohnuti silou a rozsahem přírodní katastrofy, která v minulých dnech zasahla obce na jihu Moravy, a nejedná se jen o tornádo, přemýšlíme o neutěšené situaci tamějších obyvatel.Oni a jejich obce budou potřebovat hodně pomoci a podpory. Materiální, duchovní i finanční. Jistě budeme promýšlet, jak navázat kontakt s některou farností a pomahat adresně. Můžeme však pomoci už teď. Okamžitě se objevila nabídka řady podpůrných sbírek, na kterých podle zpráv přibývají peníze  ohromující rychlostí. Pro vás, kdo byste chtěli přispět na pomoc, níže uvádím odkaz na sbirku Charity

Diecézní charita Brno spustila veřejnou sbírku, do které je možné přispívat libovolnou částkou na účet č. 4211325188/6800, variabilní symbol 2002, nebo formou dárcovské SMS. Na číslo 87 777 lze poslat dárcovskou SMS ve tvaru DMS DCHB 30, 60 nebo 90 podle částky, kterou chcete přispět.

Promluva Papeže Františka před nedělní polední modlitbou na svatopetrském náměstí .

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnešní liturgie vypráví epizodu o bouři, kterou Ježíš utišil (Mk 4,35-41). Člun, ve kterém se učedníci plavili přes jezero, byl bičován větrem a vlnami a oni se báli, že se potopí. Ježíš je s nimi na lodi, ale sám spí na zádi na polštáři. Učedníci, plní strachu, na něj volají: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (v. 38).

A mnohokrát jsme i my, napadeni životními zkouškami, volali k Pánu: „Proč mlčíš a nic pro mě neděláš?“ Zvláště když máme pocit, že se potápíme, protože láska nebo projekt, do kterého jsme vkládali velké naděje, se rozplývá; nebo když jsme vydáni na milost a nemilost neodbytným vlnám úzkosti; nebo když se cítíme zavaleni problémy či ztraceni uprostřed moře života, bez kurzu a bez přístavu. Nebo ve chvílích, kdy nám chybí síla pokračovat, protože nám chybí práce nebo se kvůli nečekané diagnóze bojíme o své zdraví či zdraví někoho blízkého. Je mnoho okamžiků, kdy se cítíme jako v bouři, cítíme se téměř u konce.

V těchto a mnoha dalších situacích se i my cítíme dušeni strachem a stejně jako učedníci riskujeme, že ztratíme ze zřetele to nejdůležitější. Na lodi, i když spí, je Ježíš přítomen a sdílí s učedníky vše, co se děje. Jeho spánek nás na jedné straně ohromuje, na druhé straně nás vystavuje zkoušce. Pán je zde, je přítomen, vlastně čeká – abych tak řekl – až ho zapojíme, až ho budeme vzývat, až ho postavíme do středu toho, co žijeme. Jeho spánek nás provokuje k probuzení. Protože k tomu, abychom byli Ježíšovými učedníky, nestačí jen věřit, že Bůh je, že existuje, ale je třeba se s ním spojit, je třeba k němu také pozvednout svůj hlas; slyšte: musíme k němu volat. Modlitba je mnohokrát voláním: „Pane, zachraň mě!“. V pořadu „K jeho obrazu“ jsem dnes, v Den uprchlíků, sledoval mnoho lidí, kteří připlouvají na člunech a v okamžiku, kdy se topí, volají: „Zachraňte nás!“. Totéž se děje v našich životech: „Pane, zachraň nás!“ a modlitba se stává výkřikem.

Dnes se můžeme ptát sami sebe: Jaké větry vanou do mého života, jaké vlny mi brání v plavbě a ohrožují můj duchovní život, rodinný život, nebo i psychiku? Řekněme to všechno Ježíši, řekněme mu všechno. On si to přeje, chce, abychom se k němu přimkli a našli útočiště před přívalovými vlnami života. Evangelium vypráví, že učedníci přistoupili k Ježíši, probudili ho a promluvili k němu (srov. v. 38). Zde je počátek naší víry: poznání, že sami nejsme schopni se udržet na hladině, že potřebujeme Ježíše jako námořníci potřebují hvězdy, abychom našli svůj směr. Víra začíná přesvědčením, že si sami nestačíme, pocitem, že potřebujeme Boha. Když překonáme pokušení uzavřít se do sebe, když překonáme falešnou religiozitu, která nechce Boha rušit, když k němu voláme, může v nás dělat zázraky. Je to mírná a mimořádná síla modlitby, která dělá zázraky.

Ježíš, k němuž se učedníci modlí, utišuje vítr a vlny. A klade jim otázku, která se týká i nás: „Proč se bojíte? Ještě nemáte víru?“ (v. 40). Učedníky zachvátil strach, protože místo na Ježíše hleděli na vlny. A strach nás vede k tomu, abychom se dívali na těžkosti, problémy, ošklivé věci, a ne na Pána, který mnohdy spí. Tak je to i s námi: kolikrát zůstáváme upřeně hledět na problémy, místo abychom se obrátili k Pánu a své starosti hodili na něj! Kolikrát necháváme Pána v koutě, na dně lodi života, abychom ho probudili až ve chvíli, kdy to potřebujeme! Prosme dnes o milost víry, která se neunaví hledat Pána a klepat na dveře jeho Srdce.

Kéž Panna Maria, která ve svém životě nikdy nepřestala důvěřovat Bohu, v nás znovu odhalí životně důležitou potřebu svěřovat se mu každý den.

Přeložil Petr Vacík

Převzato z webu Vatican News

 

Zveme vás po dlouhé odmlce na modlitbu se zpěvy z Taizé, která se bude konat v pátek 18.6.2021 ve 20 hodin. Zároveň to je poslední modlitba před prázdninami. Sejdeme se v hlavní lodi kostela, abychom mohli dodržet nutná hygienická opatření. Přijďte, těšíme se na vás. 

za organizátory Vít Grec

Kázání papeže Františka na Slavnost Letnic v bazilice sv. Petra ve Vatikánu
 

„Přijde Paraklet, kterého pošlu od Otce“ (J 15,26). Těmito slovy Ježíš slibuje učedníkům Ducha svatého, konečný dar, dar darů. Přivítejme dnes toto slovo, které není snadné přeložit, protože obsahuje několik významů. Paraklet v podstatě znamená dvě věci: Utěšitel a Přímluvce.

Zaprvé Paraklet je Utěšitel. Každý z nás, zvláště v těžkých chvílích, jako je ta, kterou právě procházíme kvůli pandemii, hledá útěchu. Často se však uchylujeme pouze k pozemské útěše, která brzy vyprchá. Jsou to chvilkové útěchy. Ježíš nám dnes nabízí útěchu z nebe, Ducha, „dokonalého Utěšitele“ (Sekvence). Jaký je v tom rozdíl? Útěchy světa jsou jako anestetika: přinášejí chvilkovou úlevu, ale neléčí hluboké zlo, které nosíme v sobě. Rozptylují a odvádějí pozornost, ale neléčí do hloubky. Působí na povrchu, na úrovni smyslů, ale stěží v srdci. Protože jen ten, kdo nám dává pocítit, že jsme milováni takoví, jací jsme, dává srdci pokoj. Duch svatý, Boží láska, to dokáže: sestupuje do našeho nitra a jako Duch působí v našem duchu. Navštěvuje “v intimitě srdce“, jako „milý host duše“. Je to právě Boží něha, která nás nenechává samotné, protože být s těmi, kdo jsou sami, znamená už je utěšovat.

Sestro, bratře, pokud cítíš temnotu osamělosti, pokud v sobě nosíš balvan, který dusí naději, pokud máš v srdci palčivou ránu, pokud nemůžeš najít cestu ven, otevři se Duchu svatému. Bonaventura napsal, že „tam, kde je větší soužení, přináší větší útěchu, ne jako svět, který v blahobytu utěšuje a lichotí, ale v neštěstí zesměšňuje a odsuzuje“ (Kázání mezi oktávem Nanebevstoupením Páně). To dělá svět, to dělá především nepřátelský duch, ďábel: nejprve nám lichotí a dává nám pocit nepřemožitelnosti. To jsou ďáblovy lichotky, které vzbuzují marnivost. Pak nás sráží a dává nám pocit chyby. Hraje si s námi. Dělá vše pro to, aby nás srazil dolů, zatímco Duch Zmrtvýchvstalého nás chce pozvednout. Podívejme se na apoštoly: byli tehdy ráno sami a ztraceni, byli ze strachu za zavřenými dveřmi, žili ve strachu a před očima měli všechny své slabosti a selhání. Všichni totiž Ježíše zapřeli. Roky strávené s Ježíšem je nezměnily. Zůstali stejní. Pak přijmou Ducha a všechno se změní: problémy a chyby zůstávají stejné, ale už se jich nebojí, protože nebojí se ani těch, kteří jim chtějí ublížit. Cítí se vnitřně utěšeni a chtějí vylévat Boží útěchu. Dříve se báli, nyní se bojí jen toho, že nevydají svědectví o přijaté lásce. Ježíš prorokoval: „Duch o mně vydá svědectví a vy také vydejte svědectví“ (Jan 15,26-27).

A pojďme ještě o krok dál. I my jsme povoláni vydávat svědectví v Duchu svatém, stát se paraklety, tedy utěšiteli. Ano, Duch nás žádá, abychom dali tělo této jeho útěše. Jak to můžeme udělat? Ne velkolepými proslovy, ale tím, že se sblížíme; ne slovy o okolnostech, ale modlitbou blízkosti. Připomeňme si, že blízkost, soucit a vlídnost jsou vždy Božím stylem. Paraklet říká církvi, že dnes je čas útěchy. Je čas radostného hlásání evangelia, nikoli boje proti pohanství. Je čas přinášet radost ze Zmrtvýchvstalého, ne si stěžovat na drama sekularizace. Je čas vylévat lásku na svět, aniž bychom se hlásili ke světskosti. Je čas svědčit o milosrdenství, a nikoliv vštěpovat pravidla a normy. Nastal čas Parakleta! Je to čas svobody srdce v Parakletovi.

Zadruhé Paraklet je potom Přímluvce. V Ježíšově historickém kontextu advokát nevykonával svou funkci jako dnes: místo aby mluvil místo obviněného, obvykle stál vedle něj a navrhoval mu do ucha argumenty na svou obhajobu. Stejně tak Paraklet, „Duch pravdy“ (v. 26), který nezastupuje naše místo, ale brání nás před lží zla tím, že inspiruje naše myšlenky a pocity. Dělá to jemně, aniž by nás nutil: navrhuje, ale nevnucuje se. Duch lži, ten zlý, dělá pravý opak: snaží se nás přinutit, chce, abychom věřili, že jsme vždy povinni podléhat zlým návrhům a podnětům neřestí. Pokusme se tedy přijmout tři návrhy typické pro Parakleta, našeho Přímluvce. Jsou to tři základní protilátky proti tolika pokušením, která jsou dnes tak rozšířená.

První rada Ducha svatého zní: „Žijte v přítomnosti“. Přítomnost, nikoli minulost nebo budoucnost. Paraklet potvrzuje přednost dneška před pokušením nechat se ochromit hořkostí a nostalgií minulosti nebo se soustředit na nejistotu zítřka a nechat se posednout obavami z budoucnosti. Duch nám připomíná milost přítomnosti. Není pro nás lepší chvíle: nyní, kdy jsme, je jedinečný a neopakovatelný okamžik, kdy můžeme konat dobro, kdy můžeme život učinit darem. Žijme přítomností!

Pak také Paraklet radí: „Hledejte celek.“ Celek, ne část. Duch nás neformuje jako uzavřené jedince, ale utváří nás jako církev v rozmanitosti charismat, v jednotě, která nikdy není uniformní. Paraklet potvrzuje primát celku. Duch raději působí a přináší novost v celku, ve společenství. Podívejme se na apoštoly. Byli velmi rozdílní: byl mezi nimi například celník Matouš, který spolupracoval s Římany, a Šimon, zvaný Horlivec, který byl proti nim. Existovaly protichůdné politické názory, různé pohledy na svět. Když však přijali Ducha, naučili se nedávat přednost svým lidským názorům, ale celku, který pochází od Boha. Pokud dnes nasloucháme Duchu, nebudeme se zaměřovat na konzervativce a pokrokáře, tradicionalisty a novátory, pravici a levici: pokud jsou toto kritéria, znamená to, že Duch je v církvi zapomínán. Paraklet nabádá k jednotě, svornosti, harmonii růzností. Dává nám vidět části téhož Těla, bratry a sestry mezi námi. Hledejme celek! A nepřítel chce, aby se rozmanitost změnila v opozici, a proto z nich dělá ideologie. Řekněme „ne“ ideologiím a „ano“ celku.

A konečně třetí skvělá rada: „Upřednostněte Boha před sebou samými“. To je rozhodující krok v duchovním životě, který není souborem našich zásluh a skutků, ale pokorným přijetím Boha. Paraklet potvrzuje primát milosti. Jen když se vyprázdníme, uvolníme místo Pánu; jen když se mu svěříme, znovu najdeme sami sebe; jen když budeme chudí v duchu, staneme se bohatými v Duchu svatém. To platí i pro církev. Vlastními silami nezachráníme nikoho, dokonce ani sami sebe. Pokud budou na prvním místě naše projekty, naše struktury a naše plány reforem, upadneme do funkcionalismu, do efektivismu, do horizontalismu a nepřineseme ovoce. Tyto “-ismy” jsou ideologie, které rozdělují a oddělují. Církev není lidská organizace. Je lidská, ale ne jen lidská organizace. Je chrámem Ducha svatého. Ježíš přinesl na zem oheň Ducha a církev je reformována pomazáním, darovaným pomazáním milosti, silou modlitby, radostí z poslání a odzbrojující krásou chudoby. Postavme Boha na první místo!

Duchu Svatý, Duchu Paraklete, potěš naše srdce. Učiň nás misionáři své útěchy, paraklety milosrdenství pro svět. Náš zastánce, sladký povzbuzovateli duše, učiň nás svědky dnešního Božího dne, proroky jednoty církve a lidstva, apoštoly založenými na tvé milosti, která všechno tvoří a obnovuje.

Amen.

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News

Katecheze papeže Františka při generální audienci 12.5.2021, nádvoří sv. Damase v Apoštolském paláci
 

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Jsem rád, že se vracíme k tomuto setkávání tváří v tvář. Řeknu vám totiž, že není pěkné mluvit do prázdného sálu. Nyní, po mnoha měsících, jsme se opětovně shledali, díky odvaze mons. Sapienzy (regenta Papežského domu, pozn. red.), který rozhodl, že se audience bude konat zde. Je skvělý! Opět se setkávám s lidmi, s každým z vás a jeho vlastním příběhem, s lidmi, kteří přicházejí ze všech koutů, z Itálie, Spojených států, Kolumbie…Tamhle je malé fotbalové mužstvo čtyř švýcarských bratříčků. Chybí ještě sestřička, doufejme, že přijde také ona…Těší mne, že každého z vás vidím, protože v Pánu jsme všichni bratři, a když se na sebe díváme, pomáhá nám to, abychom se jeden za druhého modlili. Také lidé zdaleka se vždy přiblíží. Je tu nepostradatelná sestra Geneviéve, která přijela z Lunaparku (řeholnice Malých sester Ježíšových, která působí v římském lunaparku)…Je vás hodně a všichni jste tady. Děkuji za vaši přítomnost a návštěvu. Přineste papežovo poselství všem. Poselství o tom, že se za všechny modlím a prosím je, aby se modlili za mě, a byli sjednoceni v modlitbě.

Pokud  mluvíme o modlitbě, křesťanská modlitba, stejně jako celý křesťanský život, není procházka růžovým sadem. Nikdo z velikánů modlitby, s nimiž se setkáváme v Bibli a dějinách církve, se nevyznačoval „snadnou“ modlitbou. Jistě, můžeme něco papouškovat, ale to není modlitba. Modlitba zajisté dopřává hluboký pokoj, avšak skrze vnitřní a leckdy velice tvrdý boj, který někdy může provázet dlouhá životní údobí. Modlit se není jednoduché, a proto před modlitbou utíkáme. Pokaždé, když chceme začít, nám okamžitě přicházejí na mysl mnohé jiné činnosti, které se v onu chvíli zdají důležitější a naléhavější. Také se mi to stává! Jdu se trochu modlit a pak si vzpomenu, že musím ještě to či ono udělat…Prcháme před modlitbou, nevím proč, ale je to tak. Téměř vždy, když modlitbu odložíme, si povšimneme, že ony záležitosti vůbec nebyly podstatné a že jsme zbytečně mrhali časem. Takto nás Nepřítel klame.

Všichni mužové a ženy náležící Bohu nás zpravují nejenom o radosti z modlitby, nýbrž také o svízelích a námaze, které může přivodit. V některých okamžicích je třeba urputně bojovat o to, abychom zachovali věrnost časům a způsobům modlitby. Někteří světci v modlitbě po léta pokračovali, aniž by v ní zakoušeli jakoukoli zálibu či vnímali její užitečnost. Ticho, modlitba a soustředění jsou náročné úkony, proti kterým se občas lidská přirozenost vzpírá. Raději bychom se ocitli v jakékoli jiné části světa, než v oné kostelní lavici při modlitbě. Kdo se chce modlit, musí pamatovat, že víra není nic lehkého a chvílemi se ubírá téměř naprostou temnotou bez opěrných bodů. V životě víry se mohou dostavit bezútěšné chvíle, které někteří světci označují za „temnou noc“. Nic necítí, ale nadále se modlí.

Katechismus vyjmenovává dlouhou řadu nepřátel modlitby (srov. KKC 2726-2728), kteří modlitbu znesnadňují a působí obtíže. Někdo pochybuje o tom, že modlitba skutečně dosáhne ke Všemohoucímu, a dotazuje se, proč ale Bůh mlčí? Je-li všemohoucí, mohl by pronést pár slov a skoncovat s tím. Vzhledem k neuchopitelnosti Boha jiní podezírají modlitbu z toho, že jde o pouhou psychologickou činnost, o něco možná užitečného, ovšem nikoli pravdivého ani nezbytného: člověk ji může provozovat, aniž by musel věřit. A existuje řada dalších vysvětlení.

Nejhorší nepřátelé modlitby ale obývají naše nitro. Katechismus je nazývá těmito slovy: „malomyslnost nad naší vyprahlostí; smutek nad tím, že nedáváme Pánu všechno, protože máme „mnoho majetku“; zklamání z toho, že jsme nebyli vyslyšeni podle své vůle; naše zraněná pýcha, která se vzpírá připustit, že jsme nehodní hříšníci; přecitlivělost, že nejsme hodni se modlit” (2728). Jistě se jedná o povšechný seznam, v kterém bychom mohli dále pokračovat.

Co dělat v čase pokušení, kdy se vše jeví vratce? Když prozkoumáme dějiny spirituality, ihned si povšimneme, nakolik byla pro učitele duše jasná tato situace, kterou jsme právě popsali. Každý z nich poskytl nějaký přínos k jejímu překonání – moudré slovo či podnět, jak zvládat časy plné nesnází. Nejde o abstraktní teorie, nýbrž spíše o rady, vycházející ze zkušenosti, které ukazují, nakolik je důležité odolat a vytrvat v modlitbě.

Bylo by zajímavé probrat alespoň některé z těchto rad, protože každá si zaslouží hlubší výklad. Kupříkladu Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly jsou útlou, ale velice moudrou knihou, která nás učí, jak vnést do vlastního života řád. Vede nás k pochopení toho, že křesťanský život je boj a rozhodnutí stát pod Kristovým, a nikoli ďáblovým praporem, ve snaze o činění dobra, i když je to obtížné.

V čase zkoušky je dobré připomenout si, že nejsme sami, že po našem boku někdo nad námi bdí a chrání nás. Také sv. Antonín, opat, zakladatel křesťanského mnišství v Egyptě, procházel strašlivými momenty, při kterých se modlitba měnila v tuhý boj. Jeho životopisec sv. Atanáš, biskup alexandrijský, vypráví, že jedna z nejhorších takovýchto epizod se svatému poustevníku přihodila kolem pětatřiceti let, ve středním věku, který pro mnohé znamená krizi. Antonína ona zkouška zneklidnila, ale vytrval. Když se konečně vrátil klid, obrátil se ke svému Pánu s téměř vyčítavým tónem: „Ale Pane, kde jsi byl? Proč jsi nepřišel a neukončil mé trápení?“ A Ježíš mu odpověděl: „Antoníne, byl jsem tam. Čekal jsem ale, jestli tě uvidím bojovat“ (Život svatého Antonína poustevníka, 10).

Bojovat v modlitbě. Modlitba se mnohdy stává zápasem. Vzpomínám na něco, co jsem zblízka zažil ve své předchozí diecézi. V jednom manželství tam měli devítiletou dceru, s jejíž nemocí si lékaři nevěděli rady. V nemocnici nakonec jeden lékař řekl její matce, aby zavolala svého manžela, který pracoval jako dělník. Když se dostavil, dozvěděl se, že jeho dítě nepřežije noc. Ten muž možná nechodil každou neděli na mši, ale měl velikou víru. Vyšel ven s pláčem, nechal manželku s dcerou v nemocnici, nasedl na vlak a rozjel se do sedmdesát kilometrů vzdáleného Luján, k patronce Argentiny. Bylo deset hodin v noci a bazilika Panny Marie už byla zavřená, a tak se přimkl ke vstupní mříži a celou noc v modlitbě zápasil o zdraví své dcery. Není to nic smyšleného – prožil jsem to a viděl onoho muže, jak tam bojuje. Ráno, když v šest hodin otevřeli kostel, vešel dovnitř, pozdravil Matku Boží a vrátil se domů. Bojoval celou noc. Když přijel do nemocnice, manželka tam nebyla. Pomyslel si, že dcera zemřela: „Ne, to mi Panna Maria nemůže udělat“. Pak se ale jeho žena objevila, usmívala se a vyprávěla, že v noci došlo k náhlé změně a dívka se uzdravila. Onen muž si svým zápasem v modlitbě vybojoval milost od Matky Boží, Panna Maria ho vyslyšela. Viděl jsem, že modlitba činí zázraky, protože se dovolává laskavosti Boha, který nás má rád jako otec. Když nám neudělí zrovna tuto milost, udělá nám jinou, kterou časem poznáme. Zápas v modlitbě je však vždy nezbytný – někdy totiž o nějakou milost prosíme vlažně, neochotně, nerozhodně. Tak se nežádá o vážné věci. Modlitba je boj a Pán je stále s námi.

Pokud ve chvíli zaslepení jeho přítomnost nepostřehneme, podaří se nám to v budoucnosti. Také nám se tedy stane, že zopakujeme tutéž větu, kterou jednoho dne pronesl patriarcha Jakub: „Opravdu, Hospodin je na tomto místě, a já jsem to nevěděl!“ (Gn 28,16). Když na konci svého života obrátíme zrak zpět, budeme moci vyslovit: “Myslel jsem, že jsem byl sám, ale nebylo to tak, Ježíš byl se mnou”. Všichni to budeme moci vyslovit.

Přeložila Jana Gruberová

převzato z webu Vatican News

Promluva papeže před polední modlitbou Regina Coeli na 5. neděli velikonoční  –  2.5.2021 

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V evangeliu této páté velikonoční neděle (Jan 15, 1–8) se Pán představuje jako pravý vinný kmen a mluví o nás jako o ratolestech, které nemohou žít, aniž by s ním zůstaly spojeny. A říká toto: „Já jsem pravý vinný kmen, vy jste ratolesti “ (v. 5). Neexistuje réva bez ratolestí a naopak. Ratolesti nejsou soběstačné, ale zcela závisí na vinném kmeni, který je zdrojem jejich existence.

Ježíš trvá na slovesu „zůstávat“. V dnešní evangelijní pasáži to opakuje sedmkrát. Před opuštěním tohoto světa a odchodem k Otci chce Ježíš ujistit své učedníky, že s ním mohou být i nadále sjednoceni. Říká: „Zůstaňte ve mně a já ve vás“ (v. 4). Toto zůstávání není pasivní, nejde o „usínání“ v Pánu, nechávající se ukolébat životem: ne, ne! To není ono. Zůstávat v něm, zůstat v Ježíši, což nám Ježíš navrhuje, je zůstat aktivní a také je založené na vzájemnosti. Proč? Protože větve bez vinné révy nemohou nic dělat, potřebují mízu, aby mohly růst a přinášet ovoce. Ale také réva potřebuje větve, protože plody nerostou na kmeni stromu. Je to vzájemná potřeba, je to vzájemné přetrvávání, abychom přinesli ovoce. Zůstáváme v Ježíši a Ježíš zůstává v nás.

Nejprve ho potřebujeme my. Pán nám chce říci, že před dodržováním jeho přikázání, před blahoslavenstvím, před skutky milosrdenství je nutné se s ním spojit, zůstat v něm. Nemůžeme být dobrými křesťany, pokud nezůstaneme v Ježíši. A s ním můžeme dělat všechno (srov. Fil 4,13). S ním můžeme všechno.

Ale Ježíš nás, stejně jako vinná réva s větvemi, potřebuje. Možná se nám zdá odvážné tohle vyslovit, takže si položme otázku: V jakém smyslu nás Ježíš potřebuje? Potřebuje naše svědectví. Ovoce, které musíme dávat jako ratolesti, je svědectví našeho křesťanského života. Poté, co Ježíš vystoupil k Otci, je úkolem učedníků – je to náš úkol – pokračovat v ohlašování evangelia slovem i skutkem. A učedníci – my, Ježíšovi učedníci – to děláme vydáváním svědectví o jeho lásce: plodem, který je třeba nést, je láska. Připojeni ke Kristu dostáváme dary Ducha svatého, a tak můžeme činit dobro ostatním, konat dobro pro společnost i církev. Strom lze rozpoznat podle plodů. Skutečně křesťanský život vydává svědectví o Kristu.

A jak to můžeme udělat? Ježíš nám říká: „Pokud zůstanete ve mně a moje slova zůstanou ve vás, žádejte, co chcete, a bude vám dáno“ (v. 7). I toto je odvážné: ujištění, že to, o co žádáme, nám bude dáno. Plodnost našeho života závisí na modlitbě. Můžeme požádat, abychom mysleli jako on, chovali se jako on, viděli svět a věci očima Ježíše. A tak milujte své bratry a sestry, počínaje nejchudšími a nejvíce trpícími, jako on, a milujte je svým srdcem a přinášejte světu ovoce dobroty, ovoce lásky a ovoce míru.

Svěřme se přímluvě Panny Marie. Vždy zůstávala plně spojená s Ježíšem a přinesla mnoho ovoce. Kéž nám pomůže zůstávat v Kristu, v jeho lásce, v jeho slově, abychom ve světě vydávali svědectví o vzkříšeném Pánu.

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News 

Autorský komentář plzeňského biskupa Tomáše Holuba pro Vatikánský rozhlas

Vstupujeme do měsíce května, který je v mých dětských vzpomínkách neoddělitelně spojen s každodenními májovými pobožnostmi, tak jak jsem je prožíval u nás doma v Podkrkonoší, v malém podhorském městě jménem Červený Kostelec. Jako kluk jsem při nich u mariánského oltáře každý rok recitovával mariánské básničky. Nicméně má májová vzpomínka je nejen romanticky zbožná ale také přirozeně klukovská, protože jako ministranti jsme pravidelně po každé májové – pobožnosti u nás v květnu byly skutečně každý den – chodili hrát na místní plácek fotbal. A tak si asi velmi dobře dokážete představit, že jedním z hlavních pocitů, které mám dodnes s těmito pobožnostmi spojeny, je pocit netrpělivosti. Intenzivně jsem si přál, aby zbožno bylo co nejkratší a my už konečně mohli vyrazit na fotbalový mač. A právě propletenost klukovství s duchovním zážitkem vytváří pro mne krásu i hloubku těchto vzpomínek.

V kontextu mé současné služby v plzeňské diecézi je ale téměř již 50 let stará vzpomínka opravdu realitou z jiného světa. Uvědomuji si, jak zásadně byla tehdejší forma úcty k Matce Boží kulturně a dobově podmíněná a jak ji proto není možné přesadit sem do dnešních západočeských reálií. Jak těch pár desítek let časového odstupu odsuzuje k nevyhnutelnému ztroskotání všechny, kteří se z různých důvodů snaží naroubovat podobnou formu zbožnosti na současnou pastorační realitu v naší diecézi.

Tím ale nechci říci, že mariánské pobožnosti, tak jak jsem je ve svém dětství zažil ve východních Čechách, by byly ve své podstatě špatné. Naopak, umím si živě představit, že i se svými dnešními zkušenostmi a názory bych s radostí takovýto projev mariánské úcty podpořil, kdyby se do dnešní Plzně hodil a byl přirozeným výrazem zbožnosti těch, kteří se zde dnes ke katolické víře hlásí. Tak to ale zkrátka není.

Nepatřičnost tradičních způsobů mariánské úcty je pobídkou k přemýšlení, na čem by dnes měla stát a z čeho vycházet zbožnost tam, kde se již nemůžeme opřít o osvědčené a oblíbené způsoby, jež přirozeně propojovaly lidovou kulturu s hlubokou pravdou o Matce Církve.

Osobně mám pocit, že hledat odpovídající způsob mariánské úcty v postkřesťanském prostoru dneška, který je zatížen předsudky nejrůznějšího druhu, je opravdu nesnadné. Podobá se snaze proplout podobně jako Odysseus mezi Skyllou a Charybdou, kde lákavé volání různých Sirén může lehce vést ke ztroskotání, jež by mohlo ohrozit celý náš duchovní život.

O to více je ale takovéto hledání důležité a potřebné. Je třeba ho však konat s ochotou nezakrývat si oči před skutečností dnešního světa i když to pro nás katolické křesťany nemusí být vůbec příjemné.

Začněme tedy nejprve pojmenováním lákavých a nebezpečných Sirén.

Jednou stále přítomnou Sirénou s vábivým a podmanivým hlasem je ta, která bez ohledu na vnější okolnosti sveřepě i dnes prosazuje zaběhnutý přístup z minulosti a to na základě hluboké citové stopy vlastních vzpomínek a s argumentem „Vždyť to tak hezky fungovalo. Tak proč to opouštět?“ Tato Siréna je ale příčinou, že mnoho dobrých úmyslů opravdu troskotá na nebezpečných útesech kýče či pouze sladkobolného folklóru, který již není schopen poctivě hledajícímu člověku dneška zprostředkovat to podstatné: osobní vztah k ženě víry a naděje, kterou nám Ježíš Kristus v dramatickém okamžiku své vykupitelské smrti svěřil jako naši Matku.

Druhá nebezpečná Siréna volá úplně z jiné strany. Vychází z různých nepovedených a věroučně mylných způsobů mariánské úcty v minulosti a bohužel i přítomnosti. Na základě těchto negativních zkušeností pak popírá smysluplnost mariánské zbožnosti pro křesťana dneška. Tahle Siréna až tak nevede loď naši osobní víry na skaliska, kde by hrozilo nebezpečí úplného ztroskotání. Spíše láká do míst, kde není možné využít pro plutí příhodné a silné větry poctivé mariánské úcty, která loď víry pohání na její životní cestě. Láká do míst, kde se nepřítomnost živého osobního vztahu k Marii může stát příčinou pro duchovní únavu a malátnost.

Další Sirénou, která může být pro naše duchovní směřování zavádějící, je Siréna, jež vykreslí Marii tak impozantně, že se v jejím stínu ztrácí sám Ježíš a Marii je přisouzena pozice, která ji nepřísluší. Při vábení této Sirény jako by byla loď víry hnána prudkým větrem strhující Mariiny velikosti nicméně plavba má charakter bludného kruhu. A v žádném případě není cestou ke skutečné spáse, za kterou vděčíme našemu Pánu a jedinému Zachránci Ježíši Kristu.

Jestliže jsme pojmenovali alespoň některá nebezpečí, která na nás při hledání autentické mariánské úcty dneška číhají, je třeba vrátit se k otázce, jak navzdory nesnázím plout v současné době s přispěním té, která je nazývána Pomocnicí křesťanů? Víme, že v řeckém eposu Odysseus rozhodl o přivázání sebe i svých druhů ke stěžňům, což zabránilo tomu, aby ve chvilkové zaslepenosti a v citové pomatenosti podlehli svádění a vykonali chybná rozhodnutí. Jsem přesvědčen, že i tato část obrazu z řecké mytologie může být inspirující při hledání mariánské zbožnosti, která odpovídá výzvám dnešní doby.

Co jiného by pro nás mohlo být stěžněm, ke kterému se dobrovolně připoutáme, jestliže ne kříž Ježíše Krista? V bytostném spojení s tímto nástrojem spásy bude mít naše plavba správný směr. A poplujeme společně s Marií, která jako Matka neutuchající naděje stojí v bezprostřední blízkosti tohoto hlavního stěžně naší na lodi víry – v blízkosti kříže. Vždyť to nejdůležitější, co se odehrává pro Marii i pro každého z nás, je vázáno právě na Ježíšovu smrt na kříži a na jeho zmrtvýchvstání. V těsném sepětí s křížem je pak možno rozvinout plachtu Mariiny životní zkušenosti s Ježíšem a tak na naší plavbě zintenzivnit své směřování k cíli. Přivlastnit si Mariinu zkušenost z Ježíšova dětství, jak nám ji podávají evangelisté Lukáš i Matouš a nechat se obohatit i jejím pohledem na dospělého Ježíše hlásajícího radostnou zvěst v Judsku a Galileji, jak to čteme i u Marka a u Jana.

Ve spojení s Ježíšem nás pak může posilnit a správně orientovat i jediná věta, kterou máme z Mariiných úst zaznamenánu z doby, kdy Ježíš začal veřejně hlásat blízkost Božího království. Věta, která zazněla na svatbě v Káni galilejské, v situaci, ve které jeho učedníci v něho uvěřili.

Věta, která zní: Udělejte všechno, co vám řekne.

Tomáš Holub

Převzato z webu Vatican News – zde si můžete poslechnout  audio záznam tohoto komentáře

Na nově vytvořené stránce Svatovojtěšské ekonomické rady najdete zprávu o hospodaření duchovní správy za rok 2020 a rozpočet na rok 2021. Naše hospodaření  poznamenala protiepidemická opatření s dlouhotrvajícím omezením shromažďování osob a s tím související výpadek příjmů z pravidelných nedělních sbírek. Přesto se povedlo zrealizovat řadu užitečných projektů.