Papežova homilie: Velikonoční víra není usazením v náboženské jistotě

Dnešní příspěvek začneme smutnou zprávou. Dnes, v pondělí ráno, papež František zemřel. Věřím, že Dobrý Otec jej přijal s láskou. Modleme se za něj, a za to, aby jeho odkaz, jím započaté dílo našlo pokračovatele v jeho nástupci.

Na Svatopetrském náměstí v neděli 20. dubna dopoledne velikonoční mši na Františkův pokyn předsedal kardinál Comastri. V papežově homilii zazněla výzva věřícím, aby měli naději, že „můžeme žít tuto chudou, křehkou a zraněnou existenci přimknuti ke Kristu, protože On zvítězil nad smrtí, přemáhá naši temnotu a přemůže temnotu světa“.

HOMILIE SVATÉHO OTCE

Když Marie z Magdaly uviděla, že kámen od hrobu byl odvalen, běžela to oznámit Petrovi a Janovi. Také oba učedníci po přijetí šokující zprávy vyšli ven a – jak říká evangelium – „oba společně běželi“ (J 20,4). Všichni protagonisté velikonočních příběhů běží! A tento „běh“ vyjadřuje na jedné straně obavu, že někdo odnesl Ježíšovo tělo, na druhé straně však běh Máří Magdalény, Petra a Jana vypovídá o touze, pohnutce srdce, vnitřním postoji těch, kteří se vydali Ježíše hledat. On totiž vstal z mrtvých, a proto už není v hrobě. Je třeba ho hledat jinde. 

To je hlásání Velikonoc: člověk ho musí hledat jinde. Kristus vstal z mrtvých, je živý! Nezůstal vězněm smrti, už není zahalen v rubáši, a proto ho nelze uzavřít do krásného příběhu, který se má vyprávět, nelze z něj dělat hrdinu minulosti nebo o něm přemýšlet jako o soše umístěné v muzejním sálu! Naopak, musíme ho hledat, a proto nemůžeme zůstat stát na místě. Musíme se dát do pohybu, vyjít ho hledat: hledat ho v našem životě, hledat ho ve tvářích našich bratří, hledat ho v našem každodenním životě, hledat ho všude, jen ne v tom hrobě.

Hledejte ho stále. Protože pokud vstal z mrtvých, pak je přítomen všude, přebývá mezi námi, skrývá se a zjevuje i dnes v sestrách a bratrech, které potkáváme na cestě, v těch nejanonymnějších a nejnepředvídatelnějších situacích našeho života. On je živý a stále zůstává s námi, pláče slzy těch, kdo trpí, a rozmnožuje krásu života v malých projevech lásky každého z nás. 

Proto je velikonoční víra, která nás otevírá setkání se zmrtvýchvstalým Kristem a disponuje nás k tomu, abychom ho přijali do svého života, něčím úplně jiným než statickým přizpůsobením se nebo poklidným usazením v nějaké náboženské jistotě. Naopak, Velikonoce nás předurčují k pohybu, vybízejí nás k běhu jako Marii z Magdaly a jako učedníky; vyzývají nás, abychom měli oči schopné „vidět dál“, abychom zahlédli Ježíše, živého, jako Boha, který se zjevuje a také dnes se zpřítomňuje, promlouvá k nám, předchází nás, překvapuje nás. Stejně jako Marie z Magdaly můžeme každý den zažít zkušenost, že jsme Krista ztratili, ale každý den ho můžeme běžet znovu hledat a s jistotou vědět, že ho najdeme a osvítí nás světlo jeho vzkříšení. 

Bratři a sestry, zde je největší naděje našeho života: můžeme žít tuto chudou, křehkou a zraněnou existenci přimknuti ke Kristu, protože on přemohl smrt, přemohl naši temnotu a vítězí nad temnotou světa, abychom s ním mohli žít v radosti, navždy. K tomuto cíli, jak říká apoštol Pavel, také běžíme, zapomínáme na to, co je za námi, a žijeme nakloněni k tomu, co je před námi (srov. Flp 3,12-14). Spějeme tedy vstříc Kristu rychlým krokem Marie Magdalény, Petra a Jana. 

Jubileum nás vyzývá, abychom v sobě obnovili dar této naděje, ponořili do ní svá utrpení a úzkosti, nakazili jí ty, které na cestě potkáme, svěřili této naději budoucnost svého života a osud lidstva. A tak nesmíme zaparkovat svá srdce v iluzích tohoto světa ani je uzavřít do smutku; musíme běžet plni radosti. Utíkejme vstříc Ježíši, znovu objevme neocenitelnou milost být jeho přátelé. Dovolme, aby nám jeho slovo života a pravdy osvětlovalo cestu. Jak řekl velký teolog Henri de Lubac: „Bude nám muset stačit, když pochopíme toto: křesťanství je Kristus. Ne, opravdu, nic jiného než toto. V Kristu máme všechno“ (Les responsabilités doctrinales des catholiques dans le monde d’aujourd’hui, Paris 2010, 276).

A toto „všechno“, kterým je vzkříšený Kristus, otevírá náš život naději. On je živý, chce i dnes obnovit náš život. Jemu, vítězi nad hříchem a smrtí, chceme říci: 

„Pane, o tomto svátku tě prosíme o tento dar: abychom i my byli noví, abychom žili tuto věčnou novost. Setřes z nás, Bože, smutný prach zvyku, únavy a rozčarování; dej nám radost z toho, že se každé ráno probouzíme s udivenýma očima, abychom viděli nevídané barvy tohoto rána, jedinečné a odlišné od všech ostatních. […] Všechno je nové, Pane, a nic se neopakuje, nic není staré“ (A. Zarri, Quasi una preghiera).

Sestry, bratři, v úžasu velikonoční víry, nesoucí v srdci každé očekávání pokoje a osvobození, můžeme říci: S tebou, Pane, je všechno nové. S Tebou všechno začíná znovu.