Zvyková víra je mrtvá

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium této neděle (Mk 6,1-6) vypráví o nevíře Ježíšových sousedů. Po kázání v jiných galilejských vesnicích se Ježíš vrátil do Nazareta, kde vyrůstal s Marií a Josefem, a jednou v sobotu začal učit v synagoze. Mnozí, kteří ho slyšeli, se ptali: „Odkud se bere všechna ta moudrost? Není to snad syn tesaře a Marie, tedy našich sousedů, které dobře známe?“ (srov. v. 1-3). Tváří v tvář této reakci Ježíš potvrzuje pravdu, která se také stala součástí lidové moudrosti: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ (v. 4). Říkáme to často…

Zamysleme se nad postojem Ježíšových krajanů. Mohli bychom říci, že Ježíše znají, ale nepoznávají ho. Ve skutečnosti existuje rozdíl mezi znát a poznat: díky tomuto rozdílu chápeme, že o člověku můžeme vědět různé věci, udělat si představu, spolehnout se na to, co o něm říkají ostatní, možná ho i občas potkat v sousedství, ale to všechno nestačí. Řekl bych, že je to obyčejná, povrchní znalost, která neuznává jedinečnost daného člověka. Je to riziko, kterému se vystavujeme všichni: myslíme si, že toho o člověku hodně víme, a nejhorší je, že mu dáme nálepku a uzavřeme ho do svých předsudků. Podobně Ježíšovi krajané ho znají už třicet let a myslí si, že vědí všechno! “ Ale copak to není ten chlapec, kterého jsme viděli vyrůstat, syn tesaře a Marie? Ale odkud se vzal, tyhle věci?“. Nedůvěra… ve skutečnosti si nikdy nevšimli, kdo Ježíš skutečně je. Zastavují se u zevnějšku a odmítají Ježíšovu novost.

A tady se dostáváme k jádru problému: když se necháme ovládnout pohodlím zvyku a diktaturou předsudků, je těžké otevřít se novému a nechat se ohromit. Řídíme to my: zvykem, předsudky… Nakonec tak často jen hledáme potvrzení svých představ a schémat v životě, ve zkušenostech a dokonce i v lidech, abychom se nikdy nemuseli snažit o změnu. A to se může stát i u Boha, právě nám věřícím, nám, kteří si myslíme, že Ježíše známe, že už toho o něm tolik víme a že nám stačí opakovat stále totéž. A to u Boha nestačí. Ale bez otevřenosti vůči novým věcem a především – dobře poslouchejte – bez otevřenosti vůči Božím překvapením, bez úžasu se víra stává unavenou litanií, která pomalu odumírá a stává se zvykem, společenským návykem. Použil jsem  slovo „údiv“. Co je to, údiv? Údiv nastává právě při setkání s Bohem: „Setkal jsem se s Pánem“. Čtěme evangelium: lidé, kteří se setkají s Ježíšem a poznají ho, pociťují často údiv. A my se při setkání s Bohem musíme vydat touto cestou: pociťovat údiv. Je to jako certifikát záruky, že toto setkání je pravdivé, není zvykové.

Proč nakonec Ježíšovi krajané Ježíše nepoznají a neuvěří v něj? Proč? Jaký to má důvod? Několika slovy můžeme říci, že nepřijímají pohoršení z Vtělení. Neznají to, toto tajemství Vtělení, ale nepřijímají tajemství: neznají ho. Důvod je nevědomý a cítí, že je pohoršující, že nesmírnost Boha se zjevuje v malosti našeho těla, že Syn Boží je synem tesaře, že božství je skryto v lidství, že Bůh přebývá ve tváři, ve slovech, v gestech prostého člověka. Tady je ten skandál: vtělení Boha, jeho konkrétnost, jeho „každodennost“. A Bůh se stal konkrétním člověkem, Ježíšem z Nazareta, stal se společníkem na cestě, stal se jedním z nás. „Jsi jeden z nás“, říci Ježíši: krásná modlitba! Je to proto, že jeden z nás nám rozumí, doprovází nás, odpouští nám, tolik nás miluje. Ve skutečnosti je pohodlnější mít abstraktního a vzdáleného Boha, který se nevměšuje do situací a který přijímá víru vzdálenou životu, problémům, společnosti. Nebo rádi věříme v boha „se speciálními efekty“, který dělá jen výjimečné věci a vždy vyvolává velké emoce. Naopak, drazí bratři a sestry, Bůh je vtělený: Bůh je pokorný, Bůh je laskavý, Bůh je skrytý, přibližuje se nám tím, že se zabydluje v běžném životě. A tak se nám stává jako Ježíšovým krajanům, že když prochází kolem, nepoznáme ho. Vracím se k oné krásné větě svatého Augustina: „Bojím se Boha, Pána, když prochází“. Ale Augustine, proč se bojíš? „Bojím se, že ho nepoznám. Bojím se Pána, když prochází. Timeo Dominum transeuntem.“ Vskutku ho nepoznáváme, jsme jím pohoršeni. Přemýšlejme nad tím, jak se naše srdce staví k této skutečnosti. 

Nyní v modlitbě prosíme Pannu Marii, která přijímala Boží tajemství v každodenním životě Nazareta, aby měla oči a srdce zbavené předsudků a oči otevřené úžasu: „Pane, ať se s tebou setkám!“ A když se setkáváme s Pánem, je tu tento údiv. Setkáváme se s ním v normálním životě: s očima otevřenýma pro Boží překvapení, pro jeho skromnou a skrytou přítomnost v každodenním životě.

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News

Na závěr každého proslovu papež František vkládá větu : “ A prosím nezapomínejte se za mě modlit“   tak vás prosím modleme se za papeže  zejména nyní, kdy se zotavuje po operaci. 

Vít Grec