Text otce Christiana ke knize Proměna farnosti, která je jedním ze základních pilířu při hledání vize směřování našeho společenství.
Proměna farnosti, James Mallon, Karmelitánské nakladatelství, 2018 „z udržovacího režimu k misijnímu zápalu“
Z předmluvy: Církev dostala jako hlavní úkol získávat učedníky, potažmo misionáře, a vycházet s radostnou zvěstí ke všem lidem. A to by mělo být někde vidět: v programech farností, ve finančních rozpočtech, v personální politice.
Autor popisuje následující zkušenosti, které známe živě i ze situace církve v Evropě: Kolik rodičů a starých lidí nese jako bolest a výčitku, moje děti nechodí do kostela… „Co jsem udělal/a špatně?“ Sv. Monika neměla nikdy tolik duchovních dětí prosících o její přímluvu za své zbloudilé syny a dcery. Rodina na pohřbu své zbožné babičky zdvořile přetrpí nesrozumitelný obřad v prostředí, kde se cítí ztracení… biologická rodina a rodina víry se už málokde překrývají.…“Co jsem udělal/a špatně?“… Udělali pro své děti to, co udělali jejich rodiče pro ně. Není nic přirozenější než toto. Problém je jinde: nikdo jim neprozradil, že pravidla se mezitím dočista změnila. Jako při zápase v ragby, který by se bez varování v poločase změnil na zápas fotbalový, trpí mnoho těchto lidí tím, že jsou trestáni, a nevědí za co. To, co pro své děti udělali, by stačilo, před 60 lety…
Osobní svatost se čekala od kněze, ale povolání k ní už nemělo sebemenší spojitost s průměrným praktikujícím katolíkem. Nikdy nezapomenu na odpověď jednoho muže v mé první farnosti, když jsem se ho pokoušel dostat na kurzy ALFA. Řekl mi: „Víte otče, já nejsem až tak pobožný.“ Jako by mi chtěl říci: „Copak to nechápete? Chodím do kostela jednou za týden. Svou část dohody plním. Teď dělejte, co se čeká od vás, a nechejte mě na pokoji.“
Co však přinesl církvi II. Vat. koncil?– možná především 2 věci: povolání ke svatosti a k misii ale VŠEOBECNÉ povolání – každému adresované povolání ke svatosti a k misii. (Gaudete et exultate – exhortace papeže Františka)
Církev je ze své podstaty misijní – tuto ztracenou (pozapomenutou) identitu máme obnovit… Církev je jako bicykl – je stabilní a dobře funguje V POHYBU; když ho necháš stát, upadne…
Autor cituje (s. 50) spolubratra v kněžské službě: „Jamesi, připadám si jako předseda nějakého společenského klubu pro vyšší střední třídu…“
– mentalita údržby, poskytování servisu, zabývání se sami sebou, uspokojování vlastních potřeb;
Pastýřský úkol: 1) prvním posláním kněze je hlásat Boží slovo (spalující touha); 2) druhým úkolem je slavit a udělovat svátosti (toužebné přání slavit eucharistii, svátost smíření); 3) třetím posláním je vést Boží lid (vést a provázet společenství víry);
Mentalita klerikalismu (je v nás hluboce zakořeněná) – kněz jako „vše-dohlížitel“ = vězní kněze v roli jakéhosi „nadkřesťana“ – vyžaduje od něj, aby veškerou službu poskytoval sám. Kněz přitom stojí v úřadu/charismatu – nést odpovědnost za směřování společenství:
- rozpoznávat rozdělovaná charismata/dary mezi členy jemu svěřeného Božího lidu;
- vést jejich nositele ke službě, vést druhé ke zralosti – rozvíjet službu hlasatelů evangelia;
Co zastaví ony společenské změny, které uzavírají farnosti, co jim zabrání hlodat do našich základů – takže za 20 let budeme muset opakovat procesy sloučení farností na další úrovni? Odpověď zní – NIC. Nezabrání tomu nic – pokud nebudeme usilovat o zásadně hlubší proměnu! – PROGRAM TRVALÉ PROMĚNY „FARNÍ KULTURY“
Chci dělat něco proto, abych předal víru v mé rodině?
- Kdo přestal žít s církví a v církvi neučinil tak z teologických důvodů – ne z důvodů naukových ale prožitkových!
- Pokud je církev ponořená jen sama do sebe, pak zapomněla na své veliké poslání – být světlem národům! Podobně jako to zapomněl Izrael za dob Ježíšových.
V latinské Americe podnikli biskupové výzkum, proč přecházejí katolíci k jiným protestantským či evangelikálním uskupením:
1) věřící nikdy v katolické církvi neprožili „osobní setkání s Ježíšem Kristem (které by bylo hluboké a silné) – v jiných církvích ano. Došlo k tomu na základě kérygmatického hlásání a osobního svědectví evangelizátorů, které vedly k osobnímu obrácení a naprosté proměně života. V katolické církvi nic takového neprožili.
2) V jiných uskupeních prožili společenství – kde jsou lidé „přijímáni… a cítí se doceněni, vnímáni a zahrnuti do církve.“ To v katolickém prostředí neprožili.
3) Biblická a nauková formace nemá podobu „teoretických a neosobních vědomostí, ale čehosi, co vede k „duchovnímu, osobnímu a společnému růstu“ a k lidské zralosti.
4) Misijní odhodlání, které členy církve vede z kostelních lavic – k setkání s lidmi na okraji, aby je uváděli do Boží rodiny.
Dokument latinskoamerických biskupů z Aparecidy vyzývá k pastoračnímu obrácení – má povstat nová vlna učedníků misionářů. Připomenout církvi její nejvlastnější identitu! Na základě křtu se každý člen Božího lidu stává učedníkem, kterému je svěřeno poslání!
- 78 – pastorační péče: obvykle označuje péči věnovanou nemocným, umírajícím nebo zarmouceným – to je jistě důležitá součást. Zde se však nesmí vyčerpat! Pastýř – je obraz, který nemá v biblickém smyslu navodit vesnickou idylu – pečující, ochraňující. Prvním úkolem pastýře je vést ovce tam, kde je potrava a voda – sytit je, aby rostly a dospívaly. Ezechiel spílá falešným pastýřům Izraele za mnoho prohřešků ale především, že „nepásli stádo“. Podstatné je tedy sytit k růstu a zralosti.
5 základních hledisek formace učedníků misionářů:
1) vše začíná setkáním s Ježíšem Kristem. Je to Ježíš, který Tě zachraňuje, vytrhuje z moci zla – dává nový život! (Není to jádro katolické mystické tradice? – Mystikové popisují hluboce niterná a osobní setkání s Bohem.)
2) zásadním hlediskem je obrácení – rozhodnutí následovat Ježíše jako Pána.
3) hlediskem formace je učednictví – „nořit se hlouběji do tajemství jeho osoby.“
4) hlediskem je společenství – myšleno společenství, kde probíhá setkání s dalšími učedníky, bez něj se obejít nelze. Je to místo povzbuzení, podpory a dozrávání.
5) Pokud to vše předchozí je nefalšované a ryzí, pak to spontánně vede k misiím = hlásat Ježíše druhým v radosti, milovat potřebné a sloužit jim a budovat Boží království. (dokument z Aparecidy – inspirace exhortace Evangelii gaudium.)
Tento proces nové evangelizace je zjevný v církvi dobrých 30 let!
- Mallon: „V období krátce po zvolení papeže Františka jsem našel na internetu obrázek třech posledních papežů s následujícími popiskami: pod sv. Janem Pavlem II. stálo – „To je učení, kterému věříme.“ Pod neúnavným německým systematickým teologem Benediktem byla slova: „Toto jsou důvody, proč tomu věříme.“ A pod Františkem, který nás vybízí k obnově, byl napsán příkaz: „Teď jděte a jednejte podle toho.“
4 dny před svým zvolením pronesl pro účastníky konkláve Jorge Maria Bergolio následující slova: „Když myslím na příštího papeže: muž, který by skrze kontemplaci Ježíše Krista a adorací Ježíše Krista církvi pomohl, aby vyšla sama ze sebe na existenciální periferie, který by jí pomohl stát se plodnou matkou žijící „ze sladké a utěšující radosti hlásat evangelium.“ … aby církev překonala tendenci k zabývání se sama sebou, která ji ochromuje.“
Chceš žít víru ve zmrtvýchvstalého a následně ji i předávat? Musíš růst do učedníka misionáře! Obraz: církev jako fotokopírka: Papír vtáhne do sebe – to je evangelizace. Pak ho potiskne, sešije – to je učednictví (křest, výuka, formace). A pak ho zase vysune s tím, co na něm mělo být vytisknuto, aby šel a proměňoval svět – dějiny ostatně dokazují, že pero je mocnější než meč. To je misijní působení. Když církev prochází tímto cyklem, daří se jí nejlépe. Je zdravá.
Odkaz přímo na autora: https://www.youtube.com/watch?v=hFokxOKNYK0&list=PL8-1Dil2Zzb9a921FDkWLs30-LUuMrwQj