K nedělnímu žalmu, z pera Ladislava Heryána

Před časem jsem si stáhl do mobilu aplikaci francouzských židů „Tehilim“, psáno ovšem hebrejsky, česky jsou to „Žalmy“. Na každý den je zde pěkně po verších hebrejsky rozepsán jeden z nich s následným francouzským komentářem, který vychází z myšlenek nejslavnějších rabínů. Hebrejštinu jsem sice už dost zapomněl, ale jako doplněk k breviáři mi to občas přijde docela fajn.

Nedávno mne přitom však potkalo veliké překvapení. Jednou z odpovědí k žalmům, na kterou jsme z kostela zvyklí, je „Miluji Tě, Hospodine, má-á sí-ílo.“ Jedná se o začátek žalmu 18 (19), který ovšem podle ekumenického překladu začíná slovy „Miluji tě VROUCNĚ, Hospodine, moje sílo“. Nakolik jsem byl schopen dohledat, při katolické liturgii i při modlitbě breviáře se bez onoho „vroucně“ (nebo něčeho podobného) obejdeme.

Co je tedy v původním hebrejském textu? No na to mne právě upozornila zmíněná aplikace. Hebrejsky „milovat“ se řekne „ahav“, ale v žalmu 18 zcela překvapivě stojí „racham“ a to je úplně jiný svět! Semitské jazyky fungují v tzv. kořenech o třech souhláskách, a tak kořen r-ch-m může v různých z nich znamenat např. „být jemný“, „být milý“, „být široký“ (a tedy snad přeneseně velkorysý), „být laskavý“, „být soucitný“, „být nakloněn“, „oblíbit si“. V hebrejštině se kořene používá jak pro vyjádření toho, že druhého milujeme, tak i toho, že vůči němu cítíme soucit. „Rachamím“ je slitování a „rechem“ mateřské lůno! Já tedy tento kořen vnímám i jako vyjádření velkorysé lásky, která jediná probouzí život v tom, koho milujeme.

Co se tím ale chce říci ve vztahu k Bohu? Není tomu spíše opačně, tedy že Bůh je milosrdnou láskou k člověku a že právě tato láska je mu zdrojem života? Odvažuji se tvrdit, že se jedná o proces vzájemný a že „milovat něžně“ je něco víc než jen tak „milovat“.

„Jsi smyslem mého života,“ říkáváme tomu, koho milujeme. Umím si představit to říci milovanému člověku a umím to říci i Bohu. Snad nepohorším, ale aby láska došla naplnění, umím si představit i to, že to Bůh říká mně.

Převzato z Katolického týdeníku vydání 24