28.4 proběhně po mši v kostele sv. Vojtěcha sbírka „Misijní koláč“. Všechny informace se dočtete z přiloženého plakátku.

Text otce Christiana ke knize Proměna farnosti, která je jedním ze základních pilířu při hledání vize směřování našeho společenství.

Proměna farnosti, James Mallon, Karmelitánské nakladatelství, 2018 „z udržovacího režimu k misijnímu zápalu“

Z předmluvy: Církev dostala jako hlavní úkol získávat učedníky, potažmo misionáře, a vycházet s radostnou zvěstí ke všem lidem. A to by mělo být někde vidět: v programech farností, ve finančních rozpočtech, v personální politice.

Autor popisuje následující zkušenosti, které známe živě i ze situace církve v Evropě: Kolik rodičů a starých lidí nese jako bolest a výčitku, moje děti nechodí do kostela… „Co jsem udělal/a špatně?“  Sv. Monika neměla nikdy tolik duchovních dětí prosících o její přímluvu za své zbloudilé syny a dcery. Rodina na pohřbu své zbožné babičky zdvořile přetrpí nesrozumitelný obřad v prostředí, kde se cítí ztracení… biologická rodina a rodina víry se už málokde překrývají.…“Co jsem udělal/a špatně?“… Udělali pro své děti to, co udělali jejich rodiče pro ně. Není nic přirozenější než toto. Problém je jinde: nikdo jim neprozradil, že pravidla se mezitím dočista změnila. Jako při zápase v ragby, který by se bez varování v poločase změnil na zápas fotbalový, trpí mnoho těchto lidí tím, že jsou trestáni, a nevědí za co. To, co pro své děti udělali, by stačilo, před 60 lety…

Osobní svatost se čekala od kněze, ale povolání k ní už nemělo sebemenší spojitost s průměrným praktikujícím katolíkem. Nikdy nezapomenu na odpověď jednoho muže v mé první farnosti, když jsem se ho pokoušel dostat na kurzy ALFA. Řekl mi: „Víte otče, já nejsem až tak pobožný.“ Jako by mi chtěl říci: „Copak to nechápete? Chodím do kostela jednou za týden. Svou část dohody plním. Teď dělejte, co se čeká od vás, a nechejte mě na pokoji.“

Co však přinesl církvi II. Vat. koncil?– možná především 2 věci: povolání ke svatosti a k misii ale VŠEOBECNÉ povolání – každému adresované povolání ke svatosti a k misii. (Gaudete et exultate – exhortace papeže Františka)

Církev je ze své podstaty misijní – tuto ztracenou (pozapomenutou) identitu máme obnovit… Církev je jako bicykl – je stabilní a dobře funguje V POHYBU; když ho necháš stát, upadne…

Autor cituje (s. 50) spolubratra v kněžské službě: „Jamesi, připadám si jako předseda nějakého společenského klubu pro vyšší střední třídu…“

– mentalita údržby, poskytování servisu, zabývání se sami sebou, uspokojování vlastních potřeb;

Pastýřský úkol: 1) prvním posláním kněze je hlásat Boží slovo (spalující touha); 2) druhým úkolem je slavit a udělovat svátosti (toužebné přání slavit eucharistii, svátost smíření); 3) třetím posláním je vést Boží lid (vést a provázet společenství víry);

Mentalita klerikalismu (je v nás hluboce zakořeněná) – kněz jako „vše-dohlížitel“ = vězní kněze v roli jakéhosi „nadkřesťana“ – vyžaduje od něj, aby veškerou službu poskytoval sám. Kněz přitom stojí v úřadu/charismatu – nést odpovědnost za směřování společenství:

• rozpoznávat rozdělovaná charismata/dary mezi členy jemu svěřeného Božího lidu;
• vést jejich nositele ke službě, vést druhé ke zralosti – rozvíjet službu hlasatelů evangelia;

Co zastaví ony společenské změny, které uzavírají farnosti, co jim zabrání hlodat do našich základů – takže za 20 let budeme muset opakovat procesy sloučení farností na další úrovni? Odpověď zní – NIC. Nezabrání tomu nic – pokud nebudeme usilovat o zásadně hlubší proměnu! – PROGRAM TRVALÉ PROMĚNY „FARNÍ KULTURY“

Chci dělat něco proto, abych předal víru v mé rodině?

• Kdo přestal žít s církví a v církvi neučinil tak z teologických důvodů – ne z důvodů naukových ale prožitkových!
• Pokud je církev ponořená jen sama do sebe, pak zapomněla na své veliké poslání – být světlem národům! Podobně jako to zapomněl Izrael za dob Ježíšových.

V latinské Americe podnikli biskupové výzkum, proč přecházejí katolíci k jiným protestantským či evangelikálním uskupením:

1) věřící nikdy v katolické církvi neprožili „osobní setkání s Ježíšem Kristem (které by bylo hluboké a silné) – v jiných církvích ano. Došlo k tomu na základě kérygmatického hlásání a osobního svědectví evangelizátorů, které vedly k osobnímu obrácení a naprosté proměně života. V katolické církvi nic takového neprožili.

2) V jiných uskupeních prožili společenství – kde jsou lidé „přijímáni… a cítí se doceněni, vnímáni a zahrnuti do církve.“ To v katolickém prostředí neprožili.

3) Biblická a nauková formace nemá podobu „teoretických a neosobních vědomostí, ale čehosi, co vede k „duchovnímu, osobnímu a společnému růstu“ a k lidské zralosti.

4) Misijní odhodlání, které členy církve vede z kostelních lavic – k setkání s lidmi na okraji, aby je uváděli do Boží rodiny.

Dokument latinskoamerických biskupů z Aparecidy vyzývá k pastoračnímu obrácení – má povstat nová vlna učedníků misionářů. Připomenout církvi její nejvlastnější identitu! Na základě křtu se každý člen Božího lidu stává učedníkem, kterému je svěřeno poslání!

1. 78 – pastorační péče: obvykle označuje péči věnovanou nemocným, umírajícím nebo zarmouceným – to je jistě důležitá součást. Zde se však nesmí vyčerpat! Pastýř – je obraz, který nemá v biblickém smyslu navodit vesnickou idylu – pečující, ochraňující. Prvním úkolem pastýře je vést ovce tam, kde je potrava a voda – sytit je, aby rostly a dospívaly. Ezechiel spílá falešným pastýřům Izraele za mnoho prohřešků ale především, že „nepásli stádo“. Podstatné je tedy sytit k růstu a zralosti.

5 základních hledisek formace učedníků misionářů:

1) vše začíná setkáním s Ježíšem Kristem. Je to Ježíš, který Tě zachraňuje, vytrhuje z moci zla – dává nový život! (Není to jádro katolické mystické tradice? – Mystikové popisují hluboce niterná a osobní setkání s Bohem.)

2) zásadním hlediskem je obrácení – rozhodnutí následovat Ježíše jako Pána.

3) hlediskem formace je učednictví – „nořit se hlouběji do tajemství jeho osoby.“

4) hlediskem je společenství – myšleno společenství, kde probíhá setkání s dalšími učedníky, bez něj se obejít nelze. Je to místo povzbuzení, podpory a dozrávání.

5) Pokud to vše předchozí je nefalšované a ryzí, pak to spontánně vede k misiím = hlásat Ježíše druhým v radosti, milovat potřebné a sloužit jim a budovat Boží království. (dokument z Aparecidy – inspirace exhortace Evangelii gaudium.)

Tento proces nové evangelizace je zjevný v církvi dobrých 30 let!

1. Mallon: „V období krátce po zvolení papeže Františka jsem našel na internetu obrázek třech posledních papežů s následujícími popiskami: pod sv. Janem Pavlem II. stálo – „To je učení, kterému věříme.“ Pod neúnavným německým systematickým teologem Benediktem byla slova: „Toto jsou důvody, proč tomu věříme.“ A pod Františkem, který nás vybízí k obnově, byl napsán příkaz: „Teď jděte a jednejte podle toho.“

4 dny před svým zvolením pronesl pro účastníky konkláve Jorge Maria Bergolio následující slova: „Když myslím na příštího papeže: muž, který by skrze kontemplaci Ježíše Krista a adorací Ježíše Krista církvi pomohl, aby vyšla sama ze sebe na existenciální periferie, který by jí pomohl stát se plodnou matkou žijící „ze sladké a utěšující radosti hlásat evangelium.“ … aby církev překonala tendenci k zabývání se sama sebou, která ji ochromuje.“

Chceš žít víru ve zmrtvýchvstalého a následně ji i předávat? Musíš růst do učedníka misionáře! Obraz: církev jako fotokopírka: Papír vtáhne do sebe – to je evangelizace. Pak ho potiskne, sešije – to je učednictví (křest, výuka, formace). A pak ho zase vysune s tím, co na něm mělo být vytisknuto, aby šel a proměňoval svět – dějiny ostatně dokazují, že pero je mocnější než meč. To je misijní působení. Když církev prochází tímto cyklem, daří se jí nejlépe. Je zdravá.

Odkaz přímo na autora: https://www.youtube.com/watch?v=hFokxOKNYK0&list=PL8-1Dil2Zzb9a921FDkWLs30-LUuMrwQj