Poslední měsíce a roky byly v různých aspektech pro mnohé lidi na celém světě velmi neobvyklé. Hledání cest, jak překonávat nejrůznější bariéry a překážky a vytvářet jednotu mezi lidmi, národy a církvemi, se zdá být důležitější než kdy dřív. Na mnoha místech Evropy i mimo ni se začaly objevovat konkrétní, ale i symbolické iniciativy vyjadřující solidaritu a jednotu.

Vzhledem k pokračující válce na Ukrajině chtějí bratři z Taizé vyjádřit solidaritu se všemi, kdo válkou trpí, a povzbudit ty, kdo lidem, kteří museli uprchnout ze své země, nabízejí pomoc. Tři bratři se proto vydají na dvoutýdenní cestu po Česku, Slovensku, Polsku, a pokud to bude možné, chtějí navštívit i Ukrajinu. Tato pouť, kterou podniknou od 29. dubna do 10. května, je zavede do Prahy, Olomouce, Bratislavy, Prešova, Lublinu, Varšavy, Lodže a Wrocławi.

Jeden z těchto bratrů píše: „Mnoho Ukrajinců našlo útočiště v zemích, které navštívíme. Rádi bychom se prostřednictvím naší návštěvy stali svědky velkorysosti mnoha lidí a podělili se o dojmy s našimi přáteli na Ukrajině a se všemi mladými lidmi, kteří letos přijedou do Taizé nebo se zúčastní nadcházejících evropských setkání, která se budou konat v červenci tohoto roku v italském Turíně a v prosinci v německém Rostocku.“

Ve všech městech, kde se bratři zastaví, se budou konat modlitby. Bratři doufají, že se budou moct setkat s lidmi, kteří se podělí o svědectví o své pomoci uprchlíkům, i s lidmi, kterým válka způsobila utrpení.

V Praze se modlitba bude konat v pátek 29.dubna od 19 h v evangelickém kostele u Martina ve zdi

další informace najdete na webových stránkách www.taize.fr/cs.

Vít Grec

Několik málo fotek z nedělního biřmování u nás v kostele si můžete prohlédnout zde.

Děkujeme všem, kdož se na slavnosti podíleli účastí, přípravou, nebo modlitbou!

 

 

Na Kalvárii se střetla dvojí mentalita. V evangeliu totiž slova ukřižovaného Ježíše protiřečí slovům jeho katanů, kteří ustavičně opakují tentýž refrén: „Zachraň sám sebe“. Členové velerady pronášejí: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!“ (Lk 23,35). A vojáci přizvukují: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ (v. 37). A konečně jeden ze zločinců, po vyslechnutí toho všeho, přisvědčuje: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ (v. 39). Zachránit sami sebe, dbát o sebe, myslet na sebe, nikoli na druhé, ale výlučně na vlastní zdraví, úspěch, zájmy, majetek, moc, vnější dojem. „Zachraň sám sebe“: to je refrén, který opakuje lidstvo, křižující Pána. Zamysleme se nad tím.

S touto egoistickou mentalitou stojí v rozporu postoj Spasitele, který vydává sám sebe. V dnešním evangeliu se Ježíš na Kalvárii celkem třikrát ujímá slova, stejně jako jeho odpůrci (srov. verše 34.43.46). Ani jednou si však nic nenárokuje, dokonce ani sám sebe nebrání či neospravedlňuje. Modlí se k Otci a dobrému lotru nabízí milosrdenství. Zejména jeden jeho výrok se od onoho „Zachraň sám sebe“ výrazně odlišuje: „Otče, odpusť jim“ (v. 34).

Zastavme se u těchto slov. Kdy je Pán pronáší? Ve zvláštní chvíli: během křižování, když mu hřeby pronikají zápěstím a chodidly. Zkusme si představit onu ostrou bolest. A právě tehdy, za nejprudší fyzické bolesti svých pašijí žádá Kristus odpuštění pro toho, kdo jej přibíjí na kříž. V takové chvíli by kdokoli vykřičel veškerou svou zlobu a trýzeň, avšak Ježíš prosí: Otče, odpusť jim. Na rozdíl od jiných mučedníků, o kterých Bible vypráví (srov. 2 Mak 7, 18-19), nespílá svým popravčím a nehrozí jim Božím trestem, ale modlí se za bezbožníky. Zatímco je věšen na pokořující šibenici, nabývá jeho darování na takové intenzitě, že se mění v odpuštění.

Bratři, sestry, pomysleme, že s námi Bůh nakládá stejně. Když mu svými činy působíme bolest, trpí a zachvacuje ho jediná touha: odpustit nám. Pohleďme na Ukřižovaného, abychom si to uvědomili.  Z jeho ran, z oněch bolestných otvorů, vyhloubených našimi hřeby, prýští odpuštění. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše a zamysleme se nad tím, že se nám nikdy nedostalo lepšího slova než onoho: Otče, odpusť. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše, abychom zjistili, že se nám nikdy nedostalo laskavějšího a soucitnějšího pohledu. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše a tak pochopíme, že se nám nikdy nedostalo láskyplnějšího objetí. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše a vyslovme: „Děkuji, Ježíši, stále mne miluješ a odpouštíš mi, ačkoli sám sobě jen stěží odpouštím a s námahou sám sebe miluji“.

V oné nejtěžší chvíli svého ukřižování Ježíš prožívá své nejobtížnější přikázání: lásku k nepřátelům. Pomysleme na někoho, kdo nás zranil, urazil, zklamal; kdo nás rozhněval, nepochopil nás, nechoval se příkladně. Jak dlouho se zaobíráme tím, že nám tento člověk ublížil! Stejně jako se zabýváme svým nitrem, abychom si lízali rány, které nám zasadili druzí lidé, život, dějiny. Ježíš nás učí, abychom neuvízli v této sebelítosti a ublíženosti, nýbrž reagovali, prolomili jejich začarovaný kruh, odpovídali na životní hřeby láskou a na nenávistné údery promíjejícím pohlazením. Musíme si však položit otázku: jako Ježíšovi učedníci následujeme svého Mistra, anebo se řídíme záštiplným pudem? Chceme-li prověřit svou příslušnost ke Kristu, zvažme, jak se chováme ke člověku, který nás zranil. Pán nás žádá, abychom se nezachovali tak, jak se nám zachce či jak to dělají všichni, nýbrž tak, jak se On vztahuje k nám. Žádá, abychom zlámali okovy onoho: „Mám tě rád, když mě máš rád ty; přátelím se s tebou, když jsi můj přítel; pomáhám ti, když mi pomůžeš“, a nahradili je slitovností a milosrdenstvím vůči všem, protože Bůh spatřuje syna v každém člověku, nedělí nás na dobré a špatné, přátele a nepřátele. Jsme pro něj všichni milovanými dětmi, které si přeje obejmout a jimž chce odpustit. I při oné pozvánce na svatební hostinu svého syna pán vysílá své služebníky na rozcestí, aby pozvali všechny lidi, bílé i černé, dobré i špatné, zdravé i nemocné, všechny. Ježíšova láska se vztahuje ke všem lidem, nikoho neupřednostňuje. Privilegiem každého z nás je skutečnost, že jsme milováni a bylo nám odpuštěno.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Evangelium zdůrazňuje, že takto Ježíš „promlouval“(v. 34, v italském překladu sloveso označující děj probíhající v minulosti, pozn. překl.). Nevyslovil tudíž tuto větu pouze jednou, ale hodiny na kříži setrval s těmito slovy na rtech a v srdci. Bůh neochabuje v odpouštění – toto musíme pochopit, ovšem nikoli jen myslí, ale srdcem. Boha neunavuje odpouštět, ale nás namáhá žádat o odpuštění. Bůh nemá trpělivost pouze do určité míry, aby pak změnil názor, jak se to děje nám. Jak totiž učí Lukášovo evangelium, přišel na svět, aby nám přinesl odpuštění hříchů (srov. Lk 1,77) a nakonec nám dal přesný návod, abychom v jeho jménu všem lidem hlásali odpuštění hříchů (srov. Lk 24,47). Bratři a sestry, ať se nikdy nenasytíme Božím odpuštěním: my, kněží, ať nikdy nemáme dost při jeho udílení, a každý křesťan při jeho přijetí a dosvědčování. Kéž nás nikdy neomrzí Boží odpuštění.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Všimněme si ještě něčeho: Ježíš nejenom snažně prosí o odpuštění, ale také je odůvodňuje. Odpusť, protože nevědí, co činí. Jak to? Jeho popravčí předem naplánovali jeho usmrcení, zorganizovali zadržení i procesy a nyní na Kalvárii přihlížejí jeho smrti. Navzdory tomu Kristus tyto násilníky ospravedlňuje, neboť „nevědí“. Na tomto je zjevné, jak s námi Ježíš nakládá: stává se naším přímluvcem. Nestaví se proti nám, nýbrž po našem boku proti našemu hříchu. Je zajímavé, jakou argumentaci přitom používá: vždyť nevědí, ona nevědomost srdce je totiž vlastní nám všem hříšníkům. Když pácháme násilí, již nevíme nic o Bohu, který je Otcem, ani o druhých, svých bratrech. Zapomínáme, poněvadž žijeme ve světě a jsme schopni vykonat nesmyslné krutosti. Spatřujeme to ve válečném šílenství, v němž opětovně křižujeme Krista. Ano, Kristus je znovu přibíjen na kříž v matkách, které oplakávají nespravedlivou smrt svých manželů a synů. Je křižován v uprchlících, kteří s dětmi v náručí prchají před bombami. Je křižován ve starých lidech, kteří jsou ponecháni osamělé smrti, v mladých zbavených budoucnosti, ve vojácích posílaných zabíjet své bratry. Tam je dnes Kristus přibíjen na kříž.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Mnozí slyší tuto neslýchanou větu, avšak jediný ji přijme za svou. Je to zločinec, ukřižovaný v Ježíšově sousedství. Můžeme se domnívat, že v něm Kristovo milosrdenství podnítilo poslední naději a dalo mu vyslovit tuto prosbu: „Ježíši, pamatuj na mě“ (Lk 23,42). Jako by chtěl říci: „Všichni na mě zapomněli, ale ty myslíš i na ty, kdo tě křižují. U tebe je tedy místo také pro mne“. Dobrý lotr přijímá Boha, když se jeho život krátí, aby tak začal znovu. V pekle tohoto světa se před ním otevírá ráj. „Dnes budeš se mnou v ráji“ (v. 43). Jsme svědky zázraku způsobeného Božím odpuštěním, jež proměňuje poslední prosbu odsouzence na smrt v první svatořečení dějin.

Bratři, sestry, přisvojme si v tomto týdnu jistotu, že Bůh může odpustit jakýkoli hřích. Bůh odpouští všem, může prominout jakoukoli odměřenost a změnit každý nářek v tanec (Žl 30,12). Onu jistotu, že s Kristem je vždy pro každého místo, že s Ježíšem se nikdy nekončí, že nikdy není příliš pozdě. S Bohem se vždy můžeme navrátit k životu. S Bohem se vždy můžeme navrátit k životu. Odvahu tedy, ubírejme se k Velikonocům v jeho odpuštění. Kristus se totiž ustavičně za nás přimlouvá u Otce (srov. Žid 7,25) a při pohledu na náš násilnický a zraněný svět neúnavně opakuje: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ A my nyní vyslovme totéž mlčky ve svém srdci. „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

Přeložila Jana Gruberová

Převzato z webu Vatican News

 

Biskupové Čech, Moravy a Slezska děkují všem lidem dobré vůle, kteří nezištně pomáhají uprchlíkům z okupovaného území Ukrajiny.

Prosíme vás, abyste ve svém bohulibém konání nepolevovali, a nadále v něm, dle svých možností, pokračovali. Pomoc může mít rozličnou formu, nemusí se primárně jednat o materiální a finanční dary či poskytnuté ubytování. Důležité je, aby těžce zkoušení lidé na útěku ze své vlasti znovu získali pocit bezpečí, důvěry a sounáležitosti. Toho lze docílit i drobnými projevy úcty a sympatií (třeba jen pozváním na kávu, rozhovorem, radou, nabídkou pomoci s orientací v neznámém prostředí apod.).

Ještě jednou děkujeme za vaši nezištnou pomoc lidem, kteří prchají před hrůzami války a žehnáme vám i vašim blízkým.

Jménem českých a moravských biskupů Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a předseda ČBK spolu s členy Stálé rady ČBK

Vážení,
 
zde je k dispozici dotazník pro členy společenství, kteří si nemohli dotazník vyzvednout osobně, ve kterém Vás prosíme o zpětnou vazbu, abychom věděli z čeho můžeme vycházet při přípravě rozpočtu. Velice děkujeme za vyplnění! 
 
Za ekonomickou radu A. Vyskočilová
 

Květná (pašijová) neděle 10. 4. 9:30 mše sv. s žehnáním ratolestí a průvodem

 

Pondělí svatého týdne 11. 4.      16:15 svátost smíření pro menší děti

                                                         17:30 mše sv.

                                                          od 18:00 svátost smíření

 

Středa Svatého týdne 13. 4.        17:30 mše sv.

                                                          od 18:00 svátost smíření

 

Zelený čtvrtek 14. 4.                       19:00 Večerní mše sv. na památku večeře Páně, pak adorace v Getsemanské zahradě

Velký pátek 15. 4.                            15:00 Památka umučení Páně, pak tichá modlitba u Božího hrobu

Bílá sobota 16. 4.                             9:30 Ranní chvály u Božího hrobu

 

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

sobota 16. 4.                                     20:30 Velikonoční vigilie

neděle 17. 4.                                      9:30 Hod Boží velikonoční – mše sv. s žehnáním pokrmů

 

Pondělí velikonoční 18. 4.                9:30 mše sv.

Na Ukrajině se stále bojuje. Každý den umírají lidé. Umírají i za nás, za živé. Ti, kteří dnes žijí, mohou být zítra mrtví. Mohou ale také přežít, díky našim modlitbám a díky pomoci, kterou jsme ochotni poskytnout. Rádi bychom tímto koncertem přispěli na nákup nesmrtících obranných prostředků, zejména neprůstřelných vest, helem a dronů, prostřednictvím sbírky Paměť národa pro Ukrajinu. Toto requiem tedy přinášíme nejen za mrtvé, ale také za živé, kteří přežijí i díky nám.
Vstupné je rozděleno do tří kategorií:
základní – 300,- Kč
solidární – 600,- Kč
dobročinné – 1000,- Kč
Nákupem solidární vstupenky zároveň uhradíte vstupné jednomu uprchlíku z Ukrajiny, kterému tím umožníte návštěvu tohoto koncertu.
Na místě bude též možné přispět na sbírku Paměti národa libovolnou částkou.
Vstupenky je možno zakoupit každou neděli po mši v kostele, případně přímo před koncertem – je však nutná předchozí závazná rezervace e-mailem nebo na Facebooku.
Petr Šoltys

Tuto neděli od 15:00 jste všichni srdečně zváni zúčastnit se v rámci farního dne odpoledne zaměřeného na průběh synodální cesty v našem společenství. Zazní výstupy skupinek z našeho společenství, na které se poté naváže volnou diskusí, aby tak měl každý možnost vyjádřit se k aktuálním podnětům.

15:00
Zahájení krátkou modlitbou
 
15:10 – 16:00
Prezentace skupinek:
Hynek Krátký
Eva Jelínková
Vladimír Petkevič
Adam Rakovský
Pravomil Novák + Jiří Witzany
Vojtěch Jirsa
Naďa Witzany
 
16:00 – 16:20
Adorace
 
16:20 – 17:30
Diskuse nad otevřenými tématy
 
Na všechny se moc těšíme!