Přejme si všichni navzájem, abychom se radostně a s elánem vydali na novou cestu k Betlému

Ve čtvrtek 22. října jsme slavili památku sv. Jana Pavla II., jehož 100. výročí narození si v letošním roce připomínáme. Otec biskup Zdenek Wasserbauer nám při této příležitosti nabízí k osobnímu zamyšlení nad situací, kterou prožíváme, myšlenky tohoto velkého papeže:

Církev, vedená láskou Krista, Spasitele člověka, neváhá hlásat, že „člověk nemůže uniknout sám sobě, ani místu a úkolu, které mu přísluší v pozemském životě“, nemůže se stát otrokem věcí – materiálního bohatství, bezuzdných radovánek a neomezené touhy po moci. Stejně tak nemůže podlehnout systémům a ideologiím, které omezují jeho důstojnost, neboť je svobodnou bytostí a člověkem zodpovědným za to, že byl stvořen k obrazu a podobenství Božímu. Člověk nemůže zamlžit své povolání k transcendentálnosti, a stejně tak mu nikdo nemůže tento rozměr odepřít. Zkrátka, člověka nelze pochopit bez jeho otevřenosti Bohu, bez následné náboženské dimenze. Člověk je sám sobě tajemstvím, což lze objasnit a odhalit pouze ve světle Krista Spasitele. (Burundi, 5. září 1990)

______________

Během staletí církev nikdy nezapomínala na Pánova naléhavá doporučení, že máme navštěvovat nemocné, motivovaná základním principem identity – návštěva nemocného se rovná poctě prokázané samotnému Pánu. 

Ježíš osobně zakusil utrpení, a dokonce si z lásky k nám pro sebe vybral formu nejbolestivější. Vždy měl zvláštní pochopení pro nemocné – přibližuje se k nim, aby léčil jejich tělo i duši, a nemocní, jakoby vedení instinktem, byli k němu přitahování, jakmile ho uviděli. Od té doby, podle Kristova vzoru, takto jednali i svatí a skuteční křesťané. Církev věřící na této cestě vždy podporovala, stejně jako po dva tisíce let podporoval náboženské kongregace a iniciativy změřené výhradně na podporu nemocných. 

Církev osvícená božským slovem Kristovým ví, že právě utrpení spolu s modlitbou může zachránit svět. Církev podporuje rozvoj medicíny v oblasti efektivní léčby nemocí fyzického rázu. Zároveň vyzývá nemocné, aby bolest, kterou prožívají, nabídli Bohu jako oběť očištění a dar spásy. 

Bůh není od trpících nikdy daleko. Chceme-li si to sami vyzkoušet, musíme tento fakt umět odhalit. Velmi bolestné utrpení je současně nejlepším způsobem, jak změnit svůj hodnotový žebříček, pochopit prázdnotu pozemských statků a objevit neutuchající bohatství Boží, jež se následně mění na sílu a zdroj radosti.

Prostřednictvím nemocných a postižených se setkáváme se samotným Pánem. Chtěl bych, aby vám mohl v souvislosti s vaším přístupem k těmto bližním říci: „Byl jsem na obtíž, a vy jste mi pomohli, byl jsem neužitečný, a vy jste mě ocenili, byl jsem zohavený, a vy jste uznali mou důstojnost, byl jsem od narození nemocen, a ujali jste se mne.“

Nemocní a staří, postižení a lidé odkázaní na pomoc druhých nám zvláštním způsobem dávají najevo, jak jeden druhého potřebujeme a jak úzce jsme navzájem propojeni. Vzbuzují v nás solidaritu s bližními až do krajnosti a lásku k němu… Nemoc a utrpení jsou vždy těžkou zkouškou. A i když se to může zdát nepochopitelné, svět bez nemocných by byl chudší: chudší o lidský přístup k bližnímu, chudší o nesobeckou, a někdy dokonce heroickou lásku. (Treviso, 16. června 1985)

__________

Pokud si v těchto dnech najdeme více času na četbu, vezměme do ruky apoštolský list sv. Jana Pavla II. z 11. února 1984: Salvifici doloris.

Milí svatovojtěšští,
co dělám? Ještě jsem spáchal jeden text k velikonočnímu triduu, tak ho
posílám. A varuji – je to poněkud namáhavé, myšleno je to zejména pro
osamělé, použitelné je to asi také pro neosamělé, budou-li mít na to
kromě chutě i čas a klid (až děti půjdou spát…). Tam, kde je rodina,
je jistě nejlepší slavit společně v rodině – náměty a návody k tomu
jsou. Ale reaguji na to, že všichni společenství víry nemají a těm to
třeba poslouží, a někdo má i v rodině občas něco prostoru pro sebe sama.
Žádné další spisování nechystám, nebojte se!.(Ačkoliv – třeba se časem
ještě něco vyklube.)
Docela jsem se udomácnil ve své vyšehradské poustevně, držím se fyzicky
spíš daleko od lidí, po telefonu a mailu to ovšem moc poustevnické není.
Slavení velikonoc si plánuji tak, že se kromě nezbytné péče o sebe sama
chci věnovat hlavně rozjímání (kvůli sobě) a modlitbě (za sebe i za
mnohé). Bohoslužeb za zavřenými dveřmi se účastnit nechci, není mi to
blízké. Chtěl bych ale prožít také něco solidarity s těmi, kteří jsou
sami (laici i kněží). A právě tak bych chtěl prožívat společenství v
modlitbách s vámi a ostatními, kteří se modlíte.
Těšme se společně i osobně na obdarování, která nám tyto Velikonoce
jistě přinesou!

P. Aleš