Na Kalvárii se střetla dvojí mentalita. V evangeliu totiž slova ukřižovaného Ježíše protiřečí slovům jeho katanů, kteří ustavičně opakují tentýž refrén: „Zachraň sám sebe“. Členové velerady pronášejí: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!“ (Lk 23,35). A vojáci přizvukují: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ (v. 37). A konečně jeden ze zločinců, po vyslechnutí toho všeho, přisvědčuje: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ (v. 39). Zachránit sami sebe, dbát o sebe, myslet na sebe, nikoli na druhé, ale výlučně na vlastní zdraví, úspěch, zájmy, majetek, moc, vnější dojem. „Zachraň sám sebe“: to je refrén, který opakuje lidstvo, křižující Pána. Zamysleme se nad tím.

S touto egoistickou mentalitou stojí v rozporu postoj Spasitele, který vydává sám sebe. V dnešním evangeliu se Ježíš na Kalvárii celkem třikrát ujímá slova, stejně jako jeho odpůrci (srov. verše 34.43.46). Ani jednou si však nic nenárokuje, dokonce ani sám sebe nebrání či neospravedlňuje. Modlí se k Otci a dobrému lotru nabízí milosrdenství. Zejména jeden jeho výrok se od onoho „Zachraň sám sebe“ výrazně odlišuje: „Otče, odpusť jim“ (v. 34).

Zastavme se u těchto slov. Kdy je Pán pronáší? Ve zvláštní chvíli: během křižování, když mu hřeby pronikají zápěstím a chodidly. Zkusme si představit onu ostrou bolest. A právě tehdy, za nejprudší fyzické bolesti svých pašijí žádá Kristus odpuštění pro toho, kdo jej přibíjí na kříž. V takové chvíli by kdokoli vykřičel veškerou svou zlobu a trýzeň, avšak Ježíš prosí: Otče, odpusť jim. Na rozdíl od jiných mučedníků, o kterých Bible vypráví (srov. 2 Mak 7, 18-19), nespílá svým popravčím a nehrozí jim Božím trestem, ale modlí se za bezbožníky. Zatímco je věšen na pokořující šibenici, nabývá jeho darování na takové intenzitě, že se mění v odpuštění.

Bratři, sestry, pomysleme, že s námi Bůh nakládá stejně. Když mu svými činy působíme bolest, trpí a zachvacuje ho jediná touha: odpustit nám. Pohleďme na Ukřižovaného, abychom si to uvědomili.  Z jeho ran, z oněch bolestných otvorů, vyhloubených našimi hřeby, prýští odpuštění. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše a zamysleme se nad tím, že se nám nikdy nedostalo lepšího slova než onoho: Otče, odpusť. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše, abychom zjistili, že se nám nikdy nedostalo laskavějšího a soucitnějšího pohledu. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše a tak pochopíme, že se nám nikdy nedostalo láskyplnějšího objetí. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše a vyslovme: „Děkuji, Ježíši, stále mne miluješ a odpouštíš mi, ačkoli sám sobě jen stěží odpouštím a s námahou sám sebe miluji“.

V oné nejtěžší chvíli svého ukřižování Ježíš prožívá své nejobtížnější přikázání: lásku k nepřátelům. Pomysleme na někoho, kdo nás zranil, urazil, zklamal; kdo nás rozhněval, nepochopil nás, nechoval se příkladně. Jak dlouho se zaobíráme tím, že nám tento člověk ublížil! Stejně jako se zabýváme svým nitrem, abychom si lízali rány, které nám zasadili druzí lidé, život, dějiny. Ježíš nás učí, abychom neuvízli v této sebelítosti a ublíženosti, nýbrž reagovali, prolomili jejich začarovaný kruh, odpovídali na životní hřeby láskou a na nenávistné údery promíjejícím pohlazením. Musíme si však položit otázku: jako Ježíšovi učedníci následujeme svého Mistra, anebo se řídíme záštiplným pudem? Chceme-li prověřit svou příslušnost ke Kristu, zvažme, jak se chováme ke člověku, který nás zranil. Pán nás žádá, abychom se nezachovali tak, jak se nám zachce či jak to dělají všichni, nýbrž tak, jak se On vztahuje k nám. Žádá, abychom zlámali okovy onoho: „Mám tě rád, když mě máš rád ty; přátelím se s tebou, když jsi můj přítel; pomáhám ti, když mi pomůžeš“, a nahradili je slitovností a milosrdenstvím vůči všem, protože Bůh spatřuje syna v každém člověku, nedělí nás na dobré a špatné, přátele a nepřátele. Jsme pro něj všichni milovanými dětmi, které si přeje obejmout a jimž chce odpustit. I při oné pozvánce na svatební hostinu svého syna pán vysílá své služebníky na rozcestí, aby pozvali všechny lidi, bílé i černé, dobré i špatné, zdravé i nemocné, všechny. Ježíšova láska se vztahuje ke všem lidem, nikoho neupřednostňuje. Privilegiem každého z nás je skutečnost, že jsme milováni a bylo nám odpuštěno.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Evangelium zdůrazňuje, že takto Ježíš „promlouval“(v. 34, v italském překladu sloveso označující děj probíhající v minulosti, pozn. překl.). Nevyslovil tudíž tuto větu pouze jednou, ale hodiny na kříži setrval s těmito slovy na rtech a v srdci. Bůh neochabuje v odpouštění – toto musíme pochopit, ovšem nikoli jen myslí, ale srdcem. Boha neunavuje odpouštět, ale nás namáhá žádat o odpuštění. Bůh nemá trpělivost pouze do určité míry, aby pak změnil názor, jak se to děje nám. Jak totiž učí Lukášovo evangelium, přišel na svět, aby nám přinesl odpuštění hříchů (srov. Lk 1,77) a nakonec nám dal přesný návod, abychom v jeho jménu všem lidem hlásali odpuštění hříchů (srov. Lk 24,47). Bratři a sestry, ať se nikdy nenasytíme Božím odpuštěním: my, kněží, ať nikdy nemáme dost při jeho udílení, a každý křesťan při jeho přijetí a dosvědčování. Kéž nás nikdy neomrzí Boží odpuštění.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Všimněme si ještě něčeho: Ježíš nejenom snažně prosí o odpuštění, ale také je odůvodňuje. Odpusť, protože nevědí, co činí. Jak to? Jeho popravčí předem naplánovali jeho usmrcení, zorganizovali zadržení i procesy a nyní na Kalvárii přihlížejí jeho smrti. Navzdory tomu Kristus tyto násilníky ospravedlňuje, neboť „nevědí“. Na tomto je zjevné, jak s námi Ježíš nakládá: stává se naším přímluvcem. Nestaví se proti nám, nýbrž po našem boku proti našemu hříchu. Je zajímavé, jakou argumentaci přitom používá: vždyť nevědí, ona nevědomost srdce je totiž vlastní nám všem hříšníkům. Když pácháme násilí, již nevíme nic o Bohu, který je Otcem, ani o druhých, svých bratrech. Zapomínáme, poněvadž žijeme ve světě a jsme schopni vykonat nesmyslné krutosti. Spatřujeme to ve válečném šílenství, v němž opětovně křižujeme Krista. Ano, Kristus je znovu přibíjen na kříž v matkách, které oplakávají nespravedlivou smrt svých manželů a synů. Je křižován v uprchlících, kteří s dětmi v náručí prchají před bombami. Je křižován ve starých lidech, kteří jsou ponecháni osamělé smrti, v mladých zbavených budoucnosti, ve vojácích posílaných zabíjet své bratry. Tam je dnes Kristus přibíjen na kříž.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Mnozí slyší tuto neslýchanou větu, avšak jediný ji přijme za svou. Je to zločinec, ukřižovaný v Ježíšově sousedství. Můžeme se domnívat, že v něm Kristovo milosrdenství podnítilo poslední naději a dalo mu vyslovit tuto prosbu: „Ježíši, pamatuj na mě“ (Lk 23,42). Jako by chtěl říci: „Všichni na mě zapomněli, ale ty myslíš i na ty, kdo tě křižují. U tebe je tedy místo také pro mne“. Dobrý lotr přijímá Boha, když se jeho život krátí, aby tak začal znovu. V pekle tohoto světa se před ním otevírá ráj. „Dnes budeš se mnou v ráji“ (v. 43). Jsme svědky zázraku způsobeného Božím odpuštěním, jež proměňuje poslední prosbu odsouzence na smrt v první svatořečení dějin.

Bratři, sestry, přisvojme si v tomto týdnu jistotu, že Bůh může odpustit jakýkoli hřích. Bůh odpouští všem, může prominout jakoukoli odměřenost a změnit každý nářek v tanec (Žl 30,12). Onu jistotu, že s Kristem je vždy pro každého místo, že s Ježíšem se nikdy nekončí, že nikdy není příliš pozdě. S Bohem se vždy můžeme navrátit k životu. S Bohem se vždy můžeme navrátit k životu. Odvahu tedy, ubírejme se k Velikonocům v jeho odpuštění. Kristus se totiž ustavičně za nás přimlouvá u Otce (srov. Žid 7,25) a při pohledu na náš násilnický a zraněný svět neúnavně opakuje: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ A my nyní vyslovme totéž mlčky ve svém srdci. „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

Přeložila Jana Gruberová

Převzato z webu Vatican News

 

Promluva papeže Františka před polední modlitbou v neděli 16. ledna
 

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium dnešní liturgie vypráví o svatební hostině v Káně, kde Ježíš proměnil vodu ve víno k radosti ženicha a nevěsty. A končí takto: „To byl začátek znamení, která Ježíš konal; zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili“ (J 2,11). Všimněme si, že evangelista Jan nemluví o zázraku, tedy o mocné a mimořádné události, která vyvolává údiv. Píše, že v Káně se stalo znamení, které vzbudilo víru učedníků. Můžeme si tedy položit otázku: Co je podle evangelia „znamení“?

Znamení je signálem, který zjevuje Boží lásku, to znamená, že neupozorňuje na sílu daného projevu, ale na lásku, která jej vyvolala. Učí nás něco o Boží lásce, která je vždy blízká, něžná a soucitná. První znamení se objeví, když dva novomanželé prožívají potíže v nejdůležitější den svého života. Uprostřed hostiny zmizí podstatný prvek oslavy, víno, a hrozí, že radost vyprchá pod náporem kritiky a nespokojenosti hostů. Představte si, jak může svatební hostina pokračovat pouze s vodou, je to hrozné, nevěsta a ženich udělají hrozný dojem!

Je to Panna Maria, která si problému všimne a nenápadně na něj Ježíše upozorní. A ten zasahuje bez hluku, aniž by to takřka dal najevo. Vše se odehrává v ústraní, vše se odehrává „v zákulisí“: Ježíš říká služebníkům, aby naplnili nádoby vodou, z níž se stane víno. Takto jedná Bůh, s blízkostí a diskrétností. Ježíšovi učedníci to vidí: vidí, že díky němu se svatební hostina stala ještě krásnější. A také vidí Ježíšův způsob jednání, jeho službu ve skrytosti – takový je Ježíš: pomáhá nám, slouží nám ve skrytosti, v tomto okamžiku, takže pochvaly za dobré víno pak směřují k ženichovi, nikdo si toho nevšimne, jen služebníci. Tak se v nich začíná rozvíjet zárodek víry, to znamená, že věří, že v Ježíši je přítomen Bůh, Boží láska.

Je krásné pomyslet na to, že první znamení, které Ježíš vykoná, není mimořádné uzdravení nebo zázrak v jeruzalémském chrámu, ale gesto, které vychází vstříc prosté a konkrétní potřebě obyčejných lidí, gesto domácí, gesto, řekněme zázrak po špičkách, diskrétní, tiché. Je připraven nám pomoci, pozvednout nás. A tak, pokud jsme pozorní k těmto „znamením“, jsme získáni jeho láskou a stáváme se jeho učedníky.

Znamení v Káně má však ještě jeden charakteristický rys. Obecně platí, že víno, které se podávalo na konci hostiny, bylo nejméně dobré, a tak se to dělá i dnes. V té chvíli lidé nerozlišují mezi dobrým a zředěným vínem. Ježíš se naopak postará o to, aby hostina skončila tím nejlepším vínem. Symbolicky nám to říká, že Bůh pro nás chce to nejlepší, chce, abychom byli šťastní. Neklade nám žádné meze a nežádá od nás žádný závazek. V Ježíšově znamení není místo pro postranní úmysly, pro požadavky na ty novomanžele. Ne, radost, kterou Ježíš zanechává v našich srdcích, je plná a nesobecká radost. Nikdy to není rozředěná radost, ne!

Proto navrhuji cvičení, které nám může být velmi prospěšné. Zkusme dnes zapátrat ve svých vzpomínkách a hledat znamení, která Pán vykonal v mém životě – každý řekněme: Jaká znamení vykonal Pán v mém životě? Jaký náznak jeho přítomnosti? Znamení, kterými nám dával najevo, že nás miluje; vzpomeňme si na onu těžkou chvíli, kdy mi Bůh dal zakusit svou lásku… A ptejme se sami sebe: jakými nenápadnými a promyšlenými znameními mi dal pocítit svou něhu? Kdy jsem cítil, že je mi Pán nejblíže, kdy jsem nejvíce pociťoval jeho něhu a soucit? Každý z nás má ve své historii takové chvíle. Pojďme a hledejme tato znamení, vzpomeňme si. Kde jsem objevil jeho blízkost? Kde se v mém srdci vzala ta velká radost? Prožijme znovu chvíle, kdy jsme zažili jeho přítomnost a Mariinu přímluvu. Kéž nám ona, Matka, která je stejně jako v Káně vždy pozorná, pomůže vážit si Božích znamení v našem životě.

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News

Vskutku, evangelium říká, že přišel, aby přebýval mezi námi. Nepřišel nás navštívit a pak odejít; Přišel s námi bydlet, zůstat s námi. Co tedy od nás chce? Touží po velké intimitě. Chce, abychom s ním sdíleli své radosti a utrpení, touhy a obavy, naděje a smutky, lidi a situace. Dělejme to s důvěrou: otevřme mu svá srdce, řekněme mu všechno. Zastavme se v tichu před Betlémem, abychom vychutnali něhu Boha, který se stal blízkým, který se stal tělem. A beze strachu ho pozvěme mezi sebe, do svých domovů, do našich rodin. (Papež František)

Naslouchejme srdcem slovům papeže Františka: „V Betlémě objevujeme, že život Boha koluje v žilách lidstva. Pokud to přijmeme, příběh se změní pro každého z nás. Protože když Ježíš změní naše srdce, středem života už není moje hladové a sobecké já, ale On, kdo se narodil a žije z lásky.“

Požehnané Vánoce !

 

Promluva papeže Františka před modlitbou Anděl Páně v neděli 24. října, náměstí sv. Petra

 

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Evangelium dnešní liturgie vypráví o tom, jak Ježíš při odchodu z Jericha navrací zrak Bartimaiovi,  slepci, žebrajícímu u cesty (Mk 10, 46-52). Je to důležité setkání a poslední před Pánovým vjezdem do Jeruzaléma na Pesach. Bartimaios ztratil zrak, nikoli však hlas! Když uslyšel, že kolem projde Ježíš, dal se do křiku: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ (v. 47). A nepřestával volat. Učedníky i zástup jeho volání obtěžuje a vytýkají mu ho, aby utichl. Ovšem Bartimaios volá ještě silněji: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (v. 48). Ježíš ho zaslechne a ihned se zastaví. Bůh ustavičně naslouchá volání chudého člověka a Bartimaiův hlas ho vůbec neruší. Naopak, všímá si, že je plný víry, oné víry, která se nebojí naléhat, tlouci na Boží srdce navzdory výtkám a nepochopení. Zde tkví počátek onoho zázraku. Ježíš mu totiž říká: „Jdi, tvá víra tě zachránila“ (v. 52).

Bartimaiova víra vysvítá z jeho modlitby, která není nesmělá, ani konvenční. Především Pána oslovuje jako „Davidova syna“, tedy uznává Jej za Mesiáše, Krále, který vchází do světa. A pak na něj volá důvěrně, jménem: „Ježíši“. Nemá z něj strach, neudržuje odstup. Ze srdce vykřičí svou tragédii před tímto přátelským Bohem: „Smiluj se nade mnou!“. Opakuje jen tuto modlitbu. Neprosí ho o drobný peníz, jako to dělá s ostatními pocestnými. Od toho, který vše zmůže, žádá vše: „Smiluj se nad mnou, nad vším tím, co jsem“. Nežádá o milost, ale předstupuje on sám: prosí o smilování nad sebou a svým životem. Není to zanedbatelná prosba, avšak je nádherná, protože se dožaduje slitování, tedy soucitu a milosrdenství Boha, jeho něhy.

Bartimaios neužívá mnoha slov. Vyslovuje vše podstatné a svěřuje se lásce Boha, jehož zásahem může jeho život opětovně rozkvést, protože vykoná to, co je u lidí nemožné. Neprosí proto Pána o nějakou almužnu, ale vyjadřuje veškerou svou slepotu a utrpení, které přesahovaly pouhou ztrátu zraku. Nevidomost byla špičkou ledovce, ovšem v jeho srdci zajisté zely rány, ponižování, zklamané sny, omyly a výčitky. Bartimaios se modlil srdcem. Když žádáme Boha o nějakou milost, vkládejme též do modlitby svůj vlastní životní příběh a jeho zranění, pohanu, zklamané sny, chyby a pocity viny.

„Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Vyslovme dnes tuto modlitbu a ptejme se sami sebe: Jak to vypadá s mou modlitbou? Je odvážná a umí dotírat jako ona Bartimaiova, dokáže se pevně chytit Pána, který prochází kolem, anebo se spokojí s tím, že mu vyšle letný formální pozdrav, když si náhodou vzpomene? Ony vlažné modlitby, které ničemu neprospívají. A dále: zaměřuje se má modlitba na podstatu, obnažuje srdce před Pánem, překládám mu příběhy a tváře ze svého života? Anebo je chudokrevná, povrchní, sestavená z rituálů, postrádajících srdce i cit? Ze živé víry pramení modlitba jdoucí od srdce, která nežebrá o drobné, neomezuje se na nároky dané chvíle. Od Ježíše, který může všechno, máme požadovat všechno, a to neodbytně, nezapomínejte na to. Ježíš se nemůže dočkat toho, až do našich srdcí vlije svou milost a radost, ovšem my bohužel zachováváme odstup, možná kvůli plachosti, anebo z lenivosti či nevěřícnosti.

Když se modlíme, mnozí z nás nevěří, že by Pán mohl učinit zázrak. Přichází mi na mysl onen příběh, který jsem viděl na vlastní oči, onoho tatínka, jemuž lékaři řekli, že jeho hospitalizovaná devítiletá dcera nepřežije noc. Tento otec nasedl na autobus a ujížděl do sedmdesát kilometrů vzdálené mariánské svatyně, která ovšem byla zavřená, a tak pevně sevřel vstupní mříž a celou noc se modlil: „Pane, zachraň ji, Pane, dej jí život“. Modlil se k Panně Marii, celou noc z hloubi srdce volal k Bohu. Když se ráno vrátil do nemocnice, našel manželku v slzách a domníval se, že dítě zemřelo. Žena mu ale řekla, že se stalo něco nepochopitelného, že se dívka podle lékařů udravila. Ono volání toho muže, který žádal všechno, bylo vyslyšeno Pánem, který mu toto všechno dal. Není to nějaká historka, ale skutečnost, kterou jsem prožil v předchozí diecézi. My však máme takovou odvahu v modlitbě? Toho, který nás může vším obdařit, prosme o všechno, jako Bartimaios, velký učitel modlitby. Kéž nám Bartimaios dává příklad svou konkrétní, tvrdošíjnou a smělou vírou. A Panna Maria, která setrvávala v modlitbách, ať nás učí, jak se k Bohu obracet celým srdcem, v důvěře, že pozorně vyslyší každou naši modlitbu.

Přeložila Jana Gruberová

Převzato z webu Vatican News

 

 

 

 

Pokračovat ve čtení

10. října 2021, Bazilika sv. Petra ve Vatikánu
Plné znění homilie papeže Františka při zahajovací mši synody:

Jeden bohatý muž jde Ježíši naproti, když „se vydával na cestu“ (Mk 10,17). Evangelia nám mnohokrát představují Ježíše „na cestě“, jak kráčí po boku člověka a naslouchá otázkám, které přebývají v jeho srdci a hýbou jím. Tak nám zjevuje, že Bůh nepřebývá v nějakých aseptických a klidných místech, daleko od reality, ale kráčí s námi a oslovuje nás, ať jsme kdekoli, na někdy hrbolatých cestách života. A dnes, když zahajujeme tuto synodální cestu, začněme tím, že se budeme ptát sami sebe – papeže, biskupů, kněží, řeholníků a řeholnic, bratří a sester laiků: Ztělesňujeme my, křesťanské společenství, styl Boha, který kráčí dějinami a podílí se na událostech lidstva? Jsme ochotni vydat se na dobrodružnou cestu, nebo se ve strachu z neznámého raději uchýlíme k výmluvám typu „není to třeba“ či „takhle se to dělalo vždycky“?

Vytvořit synodu znamená jít společně po stejné cestě. Podívejme se na Ježíše, který se na cestě nejprve setkává s bohatým člověkem, pak naslouchá jeho otázkám a nakonec mu pomáhá rozpoznat, co má dělat, aby měl věčný život. Setkávání, naslouchání, rozlišování: tři slova synody, na která bych se rád zaměřil.

Setkávání. Evangelium dnes začíná zážitkem setkání. Za Ježíšem jde muž, poklekne před ním a položí mu rozhodující otázku: „Dobrý Mistře, co mám dělat, abych měl věčný život?“ (v. 17). Takto důležitá otázka vyžaduje pozornost, čas, ochotu vyjít druhému vstříc a nechat se vyzvat jeho neklidem. Pán neuhýbá, není rozmrzelý ani znepokojený, naopak, zůstává s ním. Je k dispozici pro setkání. Nic ho nenechává lhostejným, všechno ho zajímá. Setkání s tváří, setkání s pohledem, sdílení příběhu každého člověka: to je Ježíšova blízkost. Ví, že setkání může změnit život. Evangelium je plné setkání s Kristem, která povznášejí a uzdravují.

I my, kteří se vydáváme na tuto cestu, jsme povoláni stát se zkušenějšími v umění setkávání. Ne v organizování akcí nebo teoretických úvahách o problémech, ale především v tom, že si najdeme čas na setkání s Pánem a povzbudíme setkávání mezi sebou. Čas věnovat prostor modlitbě, adoraci, tomu, co chce Duch svatý říci církvi. Jde o to obrátit se k tváři a slovu druhého, setkat se tváří v tvář, nechat se zasáhnout otázkami sester a bratří, vzájemně si pomáhat, aby nás obohatila rozmanitost charismat, povolání a služeb. Každé setkání – jak víme – vyžaduje otevřenost, odvahu, připravenost nechat se zpochybnit tváří a historií druhého. I když se někdy raději uchylujeme do formálních vztahů nebo si nasazujeme masky vyplývající z okolností, setkání nás mění a často nám naznačuje nové cesty, o kterých jsme si nemysleli, že se jimi vydáme. Často nám právě tímto způsobem Bůh ukazuje cesty, po kterých máme jít, a vyvádí nás z našich unavených návyků. Všechno se změní, když jsme schopni opravdového setkání s ním a mezi sebou navzájem. Bez formalit, bez přetvářky, bez triků.

Druhé slovo je naslouchání. Skutečné setkání se rodí pouze z naslouchání. Ježíš skutečně naslouchá otázce tohoto člověka a jeho náboženskému a existenciálnímu neklidu. Nedává obřadnou odpověď, nenabízí předem připravené řešení, nepředstírá laskavou odpověď jen proto, aby se ho zbavil a pokračoval v cestě. Naslouchá mu. Ježíš se nebojí naslouchat srdcem, nejen ušima. Jeho odpověď totiž není pouhým zodpovězením otázky, ale umožňuje onomu bohatému člověku vyprávět jeho vlastní příběh, svobodně o sobě mluvit. Kristus mu připomíná přikázání a on začíná vyprávět o svém dětství, o své duchovní cestě, o tom, jak se snažil hledat Boha. Když nasloucháme srdcem, stane se toto: druhý člověk se cítí přijat, není odsuzován, může svobodně vyprávět o své vlastní zkušenosti a duchovní cestě.

Ptejme se sami sebe: Jak jsme na tom v církvi s nasloucháním? Jak je na tom „sluch“ našeho srdce? Umožňujeme lidem, aby se projevili, aby kráčeli ve víře, i když mají těžké životní cesty, aby přispívali k životu společenství, aniž by jim v tom někdo bránil, odmítal je nebo je odsuzoval? Uspořádat synodu znamená vydat se stejnou cestou, jakou se vydalo Slovo, které se stalo člověkem: znamená to jít v jeho stopách a naslouchat jeho slovu spolu se slovy ostatních. Je to objevování s úžasem nad tím, že Duch svatý vane stále překvapivějším způsobem, aby naznačil nové cesty a jazyky. Je to pro všechny pomalé, možná únavné cvičení, naučit se naslouchat jeden druhému – pro biskupy, kněze, řeholníky a laiky – a vyhnout se umělým a povrchním reakcím. Duch nás žádá, abychom naslouchali otázkám, úzkostem a nadějím každé místní církve, každého lidu a národa. A také je třeba naslouchat světu, výzvám a změnám, které nám přináší. Neizolujme svá srdce, nenechme se zaslepit svými jistotami. Naslouchejme.

Nakonec rozlišujte. Setkání a vzájemné naslouchání není samoúčelné, nechává věci tak, jak jsou. Naopak, když vstoupíme do dialogu, klademe si otázky, jsme na cestě a nakonec nejsme stejní jako předtím, jsme proměněni. Dnešní evangelium nám to ukazuje. Ježíš cítí, že muž před ním je dobrý a zbožný a dodržuje přikázání, ale chce ho vést dál než jen k dodržování předpisů. V dialogu mu pomáhá rozlišovat. Navrhuje mu, aby se podíval do svého nitra, ve světle lásky, kterou ho miluje on sám, když na něj hledí (srov. v. 21), a v tomto světle rozeznal, na čem jeho srdce skutečně lpí. A pak zjistí, že pro něj nebude dobré přidávat další náboženské úkony, ale naopak vyprázdnit se: prodat to, co okupuje jeho srdce, aby udělal místo Bohu.

I pro nás je to vzácná rada. Synoda je cestou duchovního rozlišování, které probíhá v adoraci, v modlitbě a v kontaktu s Božím slovem. A dnešní druhé čtení nám říká, že Boží slovo „je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce “ (Žid 4,12). Slovo nás otevírá rozlišování a osvětluje ho. Vede synodu tak, aby nebyla církevním „sjezdem“, studijní konferencí nebo politickým kongresem, ale událostí milosti, uzdravujícím procesem vedeným Duchem svatým. V těchto dnech nás Ježíš vyzývá, abychom se podobně jako bohatý muž v evangeliu vyprázdnili a oprostili od toho, co je světské, a také od našich uzavřených a opakujících se pastoračních modelů; abychom se ptali sami sebe, co nám chce Bůh v této době říci a jakým směrem nás chce vést.

Drazí bratři a sestry, mějte dobrou společnou cestu! Kéž jsme poutníky zamilovanými do evangelia, otevřenými překvapením Ducha. Nenechme si ujít milostivé příležitosti k setkání, k vzájemnému naslouchání a rozlišování. S radostí z vědomí, že když hledáme Pána, je to on, kdo nám již přichází vstříc se svou láskou.

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News

Promluva papeže Františka před modlitbou Anděl Páně v neděli 3. října
 

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V evangeliu dnešní liturgie vidíme poněkud neobvyklou Ježíšovu reakci: je rozhořčen. A co je nejpřekvapivější, jeho rozhořčení nevyvolávají farizeové, kteří ho zkoušejí otázkami o legálnosti rozvodu, ale jeho učedníci, kteří, aby ho ochránili před davem lidí, vynadají několika dětem, které byly přivedeny k Ježíši. Jinými slovy, Pán se nehněvá na ty, kdo se s ním hádají, ale na ty, kdo mu berou děti, aby ho zbavili břemene. Proč? To je dobrá otázka. Proč to Pán dělá?

Vzpomínáme si – bylo to evangelium před dvěma nedělemi -, že Ježíš se gestem objetí dítěte ztotožnil s maličkými: učil, že právě maličkým, tedy těm, kteří jsou závislí na druhých, kteří jsou v nouzi a nemohou se odvděčit, se má sloužit jako prvním (srov. Mk 9,35-37). Ti, kdo hledají Boha, ho tam nacházejí, v maličkých, v potřebných: v potřebných nejen co se týče statků, ale potřebných péče, potřebných útěchy, jako jsou nemocní, ponížení, vězni, imigranti, zajatci. Tam je: v maličkých. Proto je Ježíš rozhořčen: každá urážka malého člověka, chudého člověka, dítěte, bezbranného člověka je urážkou jeho samého.

Dnes Pán na toto učení navazuje a doplňuje je. A dodává: „Kdo nepřijme Boží království, jako ho přijímá dítě, nevejde do něj“ (Mk 10,15). Zde je novinka: učedník musí nejen sloužit malým, ale také sám sebe uznat za malého. A poznává každý z nás, že je před Bohem malý? Přemýšlejme o tom, pomůže nám to. Poznání, že jsme malí, že potřebujeme spásu, je nezbytné pro přijetí Pána. Je to první krok k tomu, abychom se mu otevřeli. Často na to však zapomínáme. V prosperitě, v blahobytu máme iluzi, že jsme soběstační, že si vystačíme sami, že nepotřebujeme Boha. Bratři a sestry, je to klam, protože každý z nás je bytostí, která potřebuje pomoc, každý z nás je malý. Musíme hledat svou vlastní malost a rozpoznat ji. A tam najdeme Ježíše.

V životě je poznání sebe sama jako malého výchozím bodem k tomu, aby se člověk stal velkým. Když se nad tím zamyslíme, rosteme ani ne tak díky úspěchům a věcem, které máme, ale především ve chvílích zápasu a křehkosti. Tam, v nouzi, dozráváme, tam otevíráme svá srdce Bohu, druhým, smyslu života. Otevíráme oči druhým, otevíráme oči, když jsme malí, skutečnému smyslu života. Když se cítíme malí tváří v tvář problému, malí tváří v tvář kříži, nemoci, když cítíme únavu a osamělost, nenechme se odradit. Maska povrchnosti padá a znovu se objevuje naše radikální křehkost: je to náš společný základ, náš poklad, protože u Boha není křehkost překážkou, ale příležitostí. A dobrá modlitba by mohla znít takto: „Pane, podívej se na mé slabosti“… a vyjmenuj je před ním. To je dobrý postoj před Bohem.

Právě v křehkosti totiž objevujeme, jak moc se o nás Bůh stará. Dnešní evangelium říká, že Ježíš je velmi vlídný k maličkým: „vzal je do náruče, požehnal jim a vložil na ně ruce“ (v. 16). Rozpory, situace, které odhalují naši křehkost, jsou příležitostí, privilegovanou příležitostí k zakoušení jeho lásky. Ti, kdo se vytrvale modlí, to dobře vědí: ve chvílích temnoty nebo osamění se Boží něha vůči nám stává – takříkajíc – ještě přítomnější. Když jsme malí, cítíme Boží něhu ještě více. Tato něha nám dává pokoj, tato něha nás nechává růst, protože Bůh k nám přistupuje svým vlastním způsobem, který je blízkostí, soucitem a vlídností. A když se cítíme nepatrní, tedy malí, ať už z jakéhokoli důvodu, Pán se k nám přibližuje, cítíme ho blíže. Dává nám pokoj, dává nám růst. V modlitbě nás Pán přidržuje u sebe jako otec své dítě. Tak se stáváme velkými: ne v iluzorním předstírání vlastní soběstačnosti – to nikoho velkým neudělá -, ale v síle, která spočívá v tom, že veškerou naději vkládáme do Otce. Stejně jako ti nejmenší.

Prosme dnes Pannu Marii o velkou milost malosti: být dětmi, které důvěřují Otci a jsou si jisté, že se on o nás postará.

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News

Promluva papeže Františka před modlitbou Anděl Páně v neděli 26. Září
 

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium dnešní liturgie vypráví o krátkém dialogu mezi Ježíšem a apoštolem Janem, který mluví jménem celé skupiny učedníků. Viděli člověka, který ve jménu Páně vyháněl démony, ale bránili mu v tom, protože nepatřil k jejich skupině. Ježíš je na tomto místě vyzývá, aby nebránili těm, kdo konají dobro, protože přispívají k uskutečnění Božího plánu (srov. Mk 9,38-41). Pak je napomíná: místo abychom lidi dělili na dobré a špatné, jsme všichni povoláni bdít nad svým srdcem, abychom nepodlehli zlu a nedali pohoršení druhým (srov. v. 42-45, 47-48).

Stručně řečeno, Ježíšova slova odhalují pokušení a nabízejí povzbuzení. Pokušení a napomenutí. Pokušením je uzavřít se. Učedníci by rádi zabránili dobrému dílu jen proto, že člověk, který ho vykonal, nepatřil k jejich skupině. Myslí si, že mají „výhradní práva na Ježíše“ a že jsou jediní oprávnění pracovat pro Boží království. Tímto způsobem se však nakonec cítí privilegovaní a považují ostatní za vetřelce, dokonce se k nim chovají nepřátelsky. A to – jak víme – je kořenem mnoha špatností v dějinách: absolutismu, který často vedl k diktaturám, a násilí vůči těm, kdo se liší.

Musíme si však také dávat pozor na uzavírání se v církvi. Protože ďábel, který rozděluje – to je to, co slovo ďábel znamená, že rozděluje -, vždy podsouvá podezření, aby lidi rozdělil a odloučil. Zkouší to lstivě, a pak se může stát to, co s těmi učedníky, kteří zašli tak daleko, že dokonce vyloučili ty, kteří vyhnali samotného ďábla! Někdy i my, místo abychom byli pokornými a otevřenými společenstvími, můžeme působit dojmem, že jsme “ nejlepší ve třídě“, a držet si druhé v odstupu; místo abychom se snažili kráčet s ostatními, vystavujeme na odiv svůj „průkaz věřícího“: „Jsem věřící“ – „Jsem katolík“ – „Patřím k tomuto sdružení, k jinému…“. A ostatní chudáci ne. A to je hřích! Je hříchem vystavovat na odiv „průkaz věřících“, abychom mohli soudit a vylučovat. Vyprošujme si milost překonat pokušení soudit a škatulkovat a kéž nás Bůh ochrání před mentalitou „hnízda“ – mentalitou žárlivě se střežit v malé skupině těch, kteří se považují za dobré: kněz se svými věrnými následovníky, pastorační pracovníci uzavření mezi sebou, aby nikdo nevnikl, hnutí, sdružení uzavřené ve svém vlastním specifickém charismatu atd. Uzavřeni. To vše vede k riziku, že se křesťanské komunity stanou místem oddělenosti, a nikoliv společenství. Duch svatý nechce uzavřenost, ale otevřenost a vstřícnost společenství, kde je místo pro každého.

A v evangeliu je pak Ježíšova výzva: Místo abychom soudili všechno a všechny, dávejme pozor sami na sebe! Ve skutečnosti hrozí, že budeme vůči druhým neoblomní a vůči sobě shovívaví. A Ježíš nás nabádá, abychom se nesmířili se zlem, a to údernými obrazy: „Je-li ve vás něco příčinou pohoršení, vyřízněte to!“. (srov. v. 43-48). Pokud vám něco ubližuje, vyřízněte to! Neříká: „Pokud je něco příčinou pohoršení, zastavte se, přemýšlejte o tom, trochu se polepšete…“. Ne: “ Řezat! Hned!“ Ježíš je v tomto radikální, náročný, ale pro naše dobro, jako dobrý lékař. Každý řez, každé prořezávání má vést k lepšímu růstu a přinášet ovoce v lásce. Ptejme se tedy sami sebe: Co je ve mně v rozporu s evangeliem? Co konkrétně chce Ježíš, abych ze svého života odstranil?

Modleme se k Neposkvrněné Panně Marii, aby nám pomohla být vstřícnými vůči druhým a bdělí vůči sobě.

 

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News

Promluva papeže Františka před nedělní modlitbou Anděl Páně dne 4.7.2021

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium této neděle (Mk 6,1-6) vypráví o nevíře Ježíšových sousedů. Po kázání v jiných galilejských vesnicích se Ježíš vrátil do Nazareta, kde vyrůstal s Marií a Josefem, a jednou v sobotu začal učit v synagoze. Mnozí, kteří ho slyšeli, se ptali: „Odkud se bere všechna ta moudrost? Není to snad syn tesaře a Marie, tedy našich sousedů, které dobře známe?“ (srov. v. 1-3). Tváří v tvář této reakci Ježíš potvrzuje pravdu, která se také stala součástí lidové moudrosti: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ (v. 4). Říkáme to často…

Zamysleme se nad postojem Ježíšových krajanů. Mohli bychom říci, že Ježíše znají, ale nepoznávají ho. Ve skutečnosti existuje rozdíl mezi znát a poznat: díky tomuto rozdílu chápeme, že o člověku můžeme vědět různé věci, udělat si představu, spolehnout se na to, co o něm říkají ostatní, možná ho i občas potkat v sousedství, ale to všechno nestačí. Řekl bych, že je to obyčejná, povrchní znalost, která neuznává jedinečnost daného člověka. Je to riziko, kterému se vystavujeme všichni: myslíme si, že toho o člověku hodně víme, a nejhorší je, že mu dáme nálepku a uzavřeme ho do svých předsudků. Podobně Ježíšovi krajané ho znají už třicet let a myslí si, že vědí všechno! “ Ale copak to není ten chlapec, kterého jsme viděli vyrůstat, syn tesaře a Marie? Ale odkud se vzal, tyhle věci?“. Nedůvěra… ve skutečnosti si nikdy nevšimli, kdo Ježíš skutečně je. Zastavují se u zevnějšku a odmítají Ježíšovu novost.

A tady se dostáváme k jádru problému: když se necháme ovládnout pohodlím zvyku a diktaturou předsudků, je těžké otevřít se novému a nechat se ohromit. Řídíme to my: zvykem, předsudky… Nakonec tak často jen hledáme potvrzení svých představ a schémat v životě, ve zkušenostech a dokonce i v lidech, abychom se nikdy nemuseli snažit o změnu. A to se může stát i u Boha, právě nám věřícím, nám, kteří si myslíme, že Ježíše známe, že už toho o něm tolik víme a že nám stačí opakovat stále totéž. A to u Boha nestačí. Ale bez otevřenosti vůči novým věcem a především – dobře poslouchejte – bez otevřenosti vůči Božím překvapením, bez úžasu se víra stává unavenou litanií, která pomalu odumírá a stává se zvykem, společenským návykem. Použil jsem  slovo „údiv“. Co je to, údiv? Údiv nastává právě při setkání s Bohem: „Setkal jsem se s Pánem“. Čtěme evangelium: lidé, kteří se setkají s Ježíšem a poznají ho, pociťují často údiv. A my se při setkání s Bohem musíme vydat touto cestou: pociťovat údiv. Je to jako certifikát záruky, že toto setkání je pravdivé, není zvykové.

Proč nakonec Ježíšovi krajané Ježíše nepoznají a neuvěří v něj? Proč? Jaký to má důvod? Několika slovy můžeme říci, že nepřijímají pohoršení z Vtělení. Neznají to, toto tajemství Vtělení, ale nepřijímají tajemství: neznají ho. Důvod je nevědomý a cítí, že je pohoršující, že nesmírnost Boha se zjevuje v malosti našeho těla, že Syn Boží je synem tesaře, že božství je skryto v lidství, že Bůh přebývá ve tváři, ve slovech, v gestech prostého člověka. Tady je ten skandál: vtělení Boha, jeho konkrétnost, jeho „každodennost“. A Bůh se stal konkrétním člověkem, Ježíšem z Nazareta, stal se společníkem na cestě, stal se jedním z nás. „Jsi jeden z nás“, říci Ježíši: krásná modlitba! Je to proto, že jeden z nás nám rozumí, doprovází nás, odpouští nám, tolik nás miluje. Ve skutečnosti je pohodlnější mít abstraktního a vzdáleného Boha, který se nevměšuje do situací a který přijímá víru vzdálenou životu, problémům, společnosti. Nebo rádi věříme v boha „se speciálními efekty“, který dělá jen výjimečné věci a vždy vyvolává velké emoce. Naopak, drazí bratři a sestry, Bůh je vtělený: Bůh je pokorný, Bůh je laskavý, Bůh je skrytý, přibližuje se nám tím, že se zabydluje v běžném životě. A tak se nám stává jako Ježíšovým krajanům, že když prochází kolem, nepoznáme ho. Vracím se k oné krásné větě svatého Augustina: „Bojím se Boha, Pána, když prochází“. Ale Augustine, proč se bojíš? „Bojím se, že ho nepoznám. Bojím se Pána, když prochází. Timeo Dominum transeuntem.“ Vskutku ho nepoznáváme, jsme jím pohoršeni. Přemýšlejme nad tím, jak se naše srdce staví k této skutečnosti. 

Nyní v modlitbě prosíme Pannu Marii, která přijímala Boží tajemství v každodenním životě Nazareta, aby měla oči a srdce zbavené předsudků a oči otevřené úžasu: „Pane, ať se s tebou setkám!“ A když se setkáváme s Pánem, je tu tento údiv. Setkáváme se s ním v normálním životě: s očima otevřenýma pro Boží překvapení, pro jeho skromnou a skrytou přítomnost v každodenním životě.

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News

Na závěr každého proslovu papež František vkládá větu : “ A prosím nezapomínejte se za mě modlit“   tak vás prosím modleme se za papeže  zejména nyní, kdy se zotavuje po operaci. 

Vít Grec

Promluva Papeže Františka před nedělní polední modlitbou na svatopetrském náměstí .

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnešní liturgie vypráví epizodu o bouři, kterou Ježíš utišil (Mk 4,35-41). Člun, ve kterém se učedníci plavili přes jezero, byl bičován větrem a vlnami a oni se báli, že se potopí. Ježíš je s nimi na lodi, ale sám spí na zádi na polštáři. Učedníci, plní strachu, na něj volají: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (v. 38).

A mnohokrát jsme i my, napadeni životními zkouškami, volali k Pánu: „Proč mlčíš a nic pro mě neděláš?“ Zvláště když máme pocit, že se potápíme, protože láska nebo projekt, do kterého jsme vkládali velké naděje, se rozplývá; nebo když jsme vydáni na milost a nemilost neodbytným vlnám úzkosti; nebo když se cítíme zavaleni problémy či ztraceni uprostřed moře života, bez kurzu a bez přístavu. Nebo ve chvílích, kdy nám chybí síla pokračovat, protože nám chybí práce nebo se kvůli nečekané diagnóze bojíme o své zdraví či zdraví někoho blízkého. Je mnoho okamžiků, kdy se cítíme jako v bouři, cítíme se téměř u konce.

V těchto a mnoha dalších situacích se i my cítíme dušeni strachem a stejně jako učedníci riskujeme, že ztratíme ze zřetele to nejdůležitější. Na lodi, i když spí, je Ježíš přítomen a sdílí s učedníky vše, co se děje. Jeho spánek nás na jedné straně ohromuje, na druhé straně nás vystavuje zkoušce. Pán je zde, je přítomen, vlastně čeká – abych tak řekl – až ho zapojíme, až ho budeme vzývat, až ho postavíme do středu toho, co žijeme. Jeho spánek nás provokuje k probuzení. Protože k tomu, abychom byli Ježíšovými učedníky, nestačí jen věřit, že Bůh je, že existuje, ale je třeba se s ním spojit, je třeba k němu také pozvednout svůj hlas; slyšte: musíme k němu volat. Modlitba je mnohokrát voláním: „Pane, zachraň mě!“. V pořadu „K jeho obrazu“ jsem dnes, v Den uprchlíků, sledoval mnoho lidí, kteří připlouvají na člunech a v okamžiku, kdy se topí, volají: „Zachraňte nás!“. Totéž se děje v našich životech: „Pane, zachraň nás!“ a modlitba se stává výkřikem.

Dnes se můžeme ptát sami sebe: Jaké větry vanou do mého života, jaké vlny mi brání v plavbě a ohrožují můj duchovní život, rodinný život, nebo i psychiku? Řekněme to všechno Ježíši, řekněme mu všechno. On si to přeje, chce, abychom se k němu přimkli a našli útočiště před přívalovými vlnami života. Evangelium vypráví, že učedníci přistoupili k Ježíši, probudili ho a promluvili k němu (srov. v. 38). Zde je počátek naší víry: poznání, že sami nejsme schopni se udržet na hladině, že potřebujeme Ježíše jako námořníci potřebují hvězdy, abychom našli svůj směr. Víra začíná přesvědčením, že si sami nestačíme, pocitem, že potřebujeme Boha. Když překonáme pokušení uzavřít se do sebe, když překonáme falešnou religiozitu, která nechce Boha rušit, když k němu voláme, může v nás dělat zázraky. Je to mírná a mimořádná síla modlitby, která dělá zázraky.

Ježíš, k němuž se učedníci modlí, utišuje vítr a vlny. A klade jim otázku, která se týká i nás: „Proč se bojíte? Ještě nemáte víru?“ (v. 40). Učedníky zachvátil strach, protože místo na Ježíše hleděli na vlny. A strach nás vede k tomu, abychom se dívali na těžkosti, problémy, ošklivé věci, a ne na Pána, který mnohdy spí. Tak je to i s námi: kolikrát zůstáváme upřeně hledět na problémy, místo abychom se obrátili k Pánu a své starosti hodili na něj! Kolikrát necháváme Pána v koutě, na dně lodi života, abychom ho probudili až ve chvíli, kdy to potřebujeme! Prosme dnes o milost víry, která se neunaví hledat Pána a klepat na dveře jeho Srdce.

Kéž Panna Maria, která ve svém životě nikdy nepřestala důvěřovat Bohu, v nás znovu odhalí životně důležitou potřebu svěřovat se mu každý den.

Přeložil Petr Vacík

Převzato z webu Vatican News