Jsou věci, které jsem připomínal jindy, které se však odvažuji znovu opakovat, protože je považuji za přednostní: duchovní světskost je opravdu nebezpečná, protože je to způsob života, který redukuje spiritualitu na zevnějšek: vede nás, abychom byli „obchodníci ducha“, lidé oblečení do sakrálních forem, které ve skutečnosti pokračují v myšlení a jednání podle módy světa. To se stává, když se necháváme okouzlit pomíjivými svody, průměrností a zvyklostí, okouzlit pokušeními moci a společenského vlivu. A ještě prázdnou slávou a narcismem, naukovými neústupnostmi a liturgickým estetismem, formami a způsoby, v nichž se světskost „skrývá za zdání religiozity a dokonce za lásku k církvi“, ve skutečnosti ale „spočívá v hledání lidské slávy a osobního prospěchu namísto slávy Pána“ (Evangelii gaudium 93). Jak v tom všem nepoznat to, co je aktualizovanou verzí onoho pokryteckého formalismu, který Ježíš viděl v jistých náboženských autoritách doby a jenž v průběhu svého veřejného života tímto formalismem trpěl možná víc než jinými věcmi?
z dopisu papeže Františka kněžím římské diecéze, 5. srpna 2023
celý text dopisu najdete na stránkách Svatého stolce (EN/ES/IT)
Vít Grec

Vracíme se k jednomu z nejdůležitějších projevů papeže Františka během jeho apoštolské cesty do Portugalska. Při nešporách s místními pastoračními pracovníky jim přednesl své rozsáhlé poselství míněné nejen portugalské církvi k povzbuzení do současné situace. Protože se jedná o poselství zcela zásadní a velice platné i pro naši situaci nejen u sv. Vojtěcha a v české církvi, přinášíme vám celé znění tohoto poselství. K jeho obsahu se budeme odvolávat i v nadcházejících měsících při našem úsilí o proměnu našeho společenství. 

Jako inspiraci k přečtení celého poselství zde citujeme krátkou pasáž:

 „…Opravdu se mě dotýká, když mám mluvit o tom, jak otevřít apoštolské perspektivy, ta pasáž z evangelia, kde lidé nejdou na svatební hostinu syna a všechno je připraveno. A co říká pán, pán hostiny? „Jděte na křižovatky a přiveďte všechny, všechny: zdravé, nemocné, malé i velké, dobré i hříšníky. Všechny.“ Ať církev nemá hraniční kontroly, aby si vybírala, kdo vejde a kdo ne. Všichni, každý se svým životem na ramenou, se svými hříchy, takový, jaký je, před Bohem, jaký je před životem… Všichni, všichni. Do církve nezavádějme hraniční kontroly. Je to velká výzva, zvláště v kontextech, kde jsou kněží a zasvěcené osoby unaveni, protože zatímco pastorační potřeby rostou, je jich stále méně. Na tuto situaci se však můžeme dívat jako na příležitost zapojit laiky s bratrským nadšením a zdravou pastorační tvořivostí. Sítě prvních učedníků se pak stávají obrazem církve, která je lidskou, duchovní a pastorační „sítí vztahů“. Pokud neexistuje dialog, pokud neexistuje spoluzodpovědnost, pokud neexistuje účast, církev stárne. Rád bych to vyjádřil takto: nikdy biskup bez svého presbyterátu a Božího lidu; nikdy kněz bez svých bratří; a všichni společně – kněží, řeholníci a věřící laici – jako církev, nikdy bez ostatních, nikdy bez světa. Bez světskosti, ale ne bez světa. V církvi si navzájem pomáháme, podporujeme se a jsme povoláni šířit konstruktivní klima bratrství i navenek. Na jednom místě svatý Petr píše, že jsme živými kameny, které se používají pro stavbu duchovní budovy (srov. 1 Petr 2,5).“

celý text zde 

s využitím textů z webu www.vaticannews.va  (zde možno vyslechnout výběr pasáží jako podcast) připravil Vít Grec 

Promluva papeže Františka před polední modlitbou Anděl Páně na slavnost Nejsvětější trojice v neděli 4. června.

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes, na slavnost Nejsvětější Trojice, je evangelium vybráno z Ježíšova dialogu s Nikodémem (srov. J 3,16-18). Nikodém byl členem Sanhedrinu, zapálený pro Boží mystérium: poznává v Ježíši božského učitele a tajně, v noci, si s ním jde promluvit. Ježíš ho vyslechne, pochopí, že je to člověk na cestě hledání, a pak ho nejprve ohromí odpovědí, že pro vstup do Božího království je třeba se znovu narodit; pak mu odhalí jádro mystéria tím, že řekne, že Bůh miloval lidstvo natolik, že poslal na svět svého Syna. Ježíš, Syn, k nám tedy promlouvá o Otci a jeho nesmírné lásce.

Otec a Syn. Je to známý obraz, který, když se nad ním zamyslíme, otřese naší představou o Bohu. Samotné slovo „Bůh“ nám totiž sugeruje jedinou, majestátní a vzdálenou skutečnost, zatímco když slyšíme o Otci a Synu, vrací nás to domů. Ano, takto můžeme přemýšlet o Bohu prostřednictvím obrazu rodiny shromážděné kolem stolu, kde se sdílí život. Koneckonců právě stůl, který je zároveň oltářem, je symbolem, jímž některé ikony zobrazují Trojici. Je to obraz, který k nám promlouvá o Bohu společenství. Otec, Syn a Duch svatý: jsou společenstvím.

Není to však jen obraz, je to skutečnost! Je to skutečnost, protože Duch svatý, Duch, kterého Otec skrze Ježíše vylil do našich srdcí (srov. Gal 4,6), nám dává zakusit Boží přítomnost: přítomnost, která je vždy blízko, soucitná a laskavá. Duch svatý s námi činí totéž, co Ježíš s Nikodémem: uvádí nás do mystéria znovuzrození – zrození z víry, křesťanského života -, zjevuje nám Otcovo srdce a činí nás účastníky samotného Božího života.

Můžeme říci, že pozvání, které nám adresuje, je sednout si s Bohem ke stolu a sdílet jeho lásku. To je obraz. To se děje při každé mši svaté, u oltáře eucharistického stolu, kde se Ježíš obětuje Otci a obětuje se za nás. A ano, tak to je, bratři a sestry, náš Bůh je společenství lásky: tak nám to zjevil Ježíš. A víte, jak si to můžeme připomínat? Tím nejjednodušším gestem, které jsme se naučili už jako děti: znamením kříže. Znamením kříže na svém těle si připomínáme, jak moc nás Bůh miloval, až za nás položil svůj život; a opakujeme si, že jeho láska nás zcela obklopuje, shora dolů, zleva doprava, jako objetí, které nás nikdy neopouští. A zároveň se zavazujeme vydávat svědectví o Boží lásce a vytvářet společenství v jeho jménu.

Dnes se tedy můžeme sami sebe zeptat: Svědčíme o Bohu lásky? Nebo se Bůh-láska sám stal konceptem, něčím již naposlouchaným, co už neburcuje a neprovokuje k životu? Je-li Bůh láska, svědčí o ní naše společenství? Vědí, jak milovat? Umí naše společenství milovat? A naše rodina, umíme milovat jako rodina? Máme vždy otevřené dveře, umíme přijmout každého, zdůrazňuji každého, jako bratra a sestru? Nabízíme všem pokrm Božího odpuštění a evangelijní radosti? Dýcháme vzduch domova, nebo se podobáme spíše kanceláři či soukromému místu, kam vstupují jen vyvolení? Bůh je láska, Bůh je Otec, Syn a Duch svatý a dal za nás svůj život, proto děláme znamení kříže.

Kéž nám Maria pomůže žít církev jako ten domov, kde se milujeme rodinným způsobem ke slávě Boha Otce i Syna i Ducha svatého.

S použitím materiálu z www.vaticannews.va/cz připravil Vít Grec – zde jde promluvu vyslechnout jako podcast

Doporučuji jako inspiraci k rozjímání katechezi papeže Františka při generální audienci na Svatopetrském náměstí ve středu Svatého týdne.
Katecheze vychází z následujícího úryvku z prvního Petrova listu. Celý její poměrně obsáhlý text si přečtěte na tomto odkazu. 
Na stránkách Vatican News si jej můžete poslechnout i jako podcast v češtině
 

1 Pt 2,21-24

Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. ‚On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.‘ Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo (kříže), abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni.

S využitím materálu z Vatican News připravil Vít Grec 

Drazí bratři a sestry!

Matoušovo, Markovo a Lukášovo evangelium shodně líčí událost Ježíšova proměnění.Ta je Pánovou odpovědí na nepochopení jeho učedníků. Krátce předtím totiž došlo k vážnému střetu mezi Mistrem a Šimonem Petrem, který poté, co vyznal víru v Ježíše jako Krista, Božího Syna, odmítl jeho předpověď umučení a kříže. Ježíš ho důrazně pokáral: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ (Mt 16,23). Následně „po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami“ (Mt 17,1).

Evangelium o proměnění Páně se každoročně čte o druhé neděli postní. Během tohoto liturgického období nás totiž Pán nás zve, abychom se s ním odebrali do ústraní. Zatímco naše běžné povinnosti vyžadují, abychom setrvávali na svých obvyklých místech a žili často opakujícím se,  někdy až nudným každodenním životem, během postní doby jsme pozváni, abychom spolu s Ježíšem „vystoupili na vysokou horu“ a prožili se svatým Božím lidem zvláštní zkušenost askeze.

Postní askeze je závazek, který je vždy podporovaný milostí, že  překonáme nedostatek víry a odpor k následování Ježíše na cestě kříže. Stejně jako to potřeboval Petr a ostatní učedníci. Abychom prohloubili své poznání Mistra, plně pochopili a přijali tajemství jeho spásy, která se uskutečňuje naprostým sebedarováním  z lásky, musíme se jím nechat vést do ústraní a k výšinám, odpoutat se od průměrnosti a marnosti.  Musíme se vydat na cestu vzhůru, která podobně jako horská túra vyžaduje úsilí, oběti a soustředění,. Tyto požadavky jsou důležité i pro synodální cestu, na kterou jsme se jako církev vydali. Prospěje nám, když se zamyslíme nad vztahem, který existuje mezi postní askezí a synodální zkušeností.

Do „ústraní“ na hoře Tábor s sebou Ježíš bere tři učedníky, které vybral, aby se stali svědky jedinečné události. Chce, aby tato zkušenost milosti nebyla osamělá, ale sdílená, jako ostatně celý náš život víry. Ježíše následujeme společně. A společně, jako církev putující v čase, také prožíváme liturgický rok a v něm i postní dobu a kráčíme s těmi, které Pán postavil vedle nás jako spolupoutníky. Podobně jako při výstupu Ježíše a učedníků na horu Tábor můžeme říci, že naše postní cesta je „synodální“, protože po ní kráčíme společně, jako učedníci jednoho Mistra. Víme totiž, že Ježíš sám je cestou, a proto jak v liturgickém životě, tak v rámci synody církev nedělá nic jiného, než že stále hlouběji a plněji vstupuje do tajemství Krista Spasitele.

A dostáváme se k vyvrcholení. Podle evangelia byl Ježíš „před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo“ (Mt 17,2). Zde je „vrchol“, cíl cesty. Na konci výstupu, když jsou s Ježíšem na hoře, se třem učedníkům dostává milosti spatřit ho v jeho slávě, zářícího nadpřirozeným světlem, které nepřicházelo zvenčí, ale vyzařovalo z něj samotného. Božská krása tohoto zjevení byla nesrovnatelně větší než jakákoli námaha, kterou museli učedníci vynaložit při výstupu na horu Tábor. Jako při každé náročné horské túře nesmíme při výstupu spouštět oči z cesty, ale panorama, které se otevře na jejím konci, překvapí a odmění člověka svou nádherou. I synodální proces se často zdá být namáhavý a někdy nás může odradit. Ale to, co nás čeká na konci, je jistě něco úžasného a překvapivého, co nám pomůže lépe pochopit Boží vůli a naše poslání ve službě jeho království.

Zkušenost učedníků na hoře Tábor je navíc obohacena tím, že se vedle proměněného Ježíše zjeví Mojžíš a Eliáš, kteří představují Zákon a Proroky (srov. Mt 17,3). Kristova novost je naplněním staré smlouvy a příslibů, je neoddělitelná od Božího příběhu s jeho lidem a zjevuje jeho hluboký smysl. Podobně i synodální cesta je zakořeněna v církevní tradici a zároveň se otevírá novému. Tradice je zdrojem inspirace k hledání nových cest, přičemž se vyhýbá protichůdným pokušením strnulosti a improvizovaného experimentování.

Cílem asketické postní cesty a podobně i synodální cesty je proměna, a to jak osobní, tak církevní. Proměna, která v obou případech nachází svůj vzor v Ježíši a dosahuje se milostí jeho velikonočního tajemství. Aby se v nás tato proměna v tomto roce mohla uskutečnit, rád bych navrhl dvě „cesty“, po kterých bychom mohli stoupat spolu s Ježíšem a dosáhnout s ním cíle.

První souvisí s příkazem, který Bůh Otec adresuje učedníkům na hoře Tábor, když rozjímají o proměněném Ježíši. Hlas z oblaku vyzývá: „Toho poslouchejte!“ (Mt 17,5). První pokyn je tedy zcela jasný: poslouchat Ježíše. Postní doba je časem milosti do té míry, do jaké mu nasloucháme,  když k nám promlouvá. A jak k nám promlouvá? Především v Božím slově, které nám církev nabízí v liturgii. Nenechejme ho padnout na neúrodnou půdu. Pokud se nemůžeme vždy zúčastnit mše svaté, čtěme si biblická čtení každý den, a to i s pomocí internetu. Kromě Písma k nám Pán promlouvá i v našich bratřích a sestrách, zejména ve tvářích a příbězích těch, kteří potřebují pomoc. Chtěl bych však doplnit i další aspekt, který je v synodálním procesu velmi důležitý: naslouchání Kristu se děje i skrze naslouchání bratřím a sestrám v církvi. Toto vzájemné naslouchání, které je v některých fázích synody hlavním cílem, v metodě a stylu synodální církve vždy zůstává nepostradatelné.

Když učedníci uslyšeli Otcův hlas, „padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: ,Vstaňte, nebojte se!‘ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše“
(Mt 17,6–8). Zde je druhý pokyn pro tuto postní dobu: neuchylujte se k religiozitě tvořené mimořádnými událostmi a sugestivními zážitky ze strachu čelit realitě s její každodenní prací, těžkostmi a rozpory. Světlo, které Ježíš ukazuje učedníkům, je předzvěstí velikonoční slávy, k níž musíme směřovat, když následujeme „jedině jeho“. Postní doba je zaměřena na Velikonoce: „ústraní“ není cílem samo o sobě, ale připravuje nás na prožívání utrpení a kříže s vírou, nadějí a láskou, abychom dosáhli vzkříšení. Ani synodální cesta by nás neměla klamat, že jsme již dorazili do cíle, když nám Bůh dává milost některých silných zážitků společenství. I tam nám Pán opakuje: „Vstaňte, nebojte se!“ Sestupme na rovinu a kéž nás prožitá milost posiluje v tom, abychom byli „řemeslníky synodality“ ve všedním životě našich společenství.

Drazí bratři a sestry, kéž nás Duch Svatý v tomto postním období povzbuzuje při našem výstupu s Ježíšem, abychom zakusili jeho božskou nádheru a posilněni vírou pokračovali na cestě spolu s ním, který je slávou svého lidu a světlem národům.

Dáno v Římě u Sv. Jana v Lateránu dne 25. ledna, na svátek obrácení svatého Pavla

FRANTIŠEK

Poměrně nepovšimnuto českými médií (snad s výjimkou webu Cirkev.cz) proběho v Praze v tomto týdnu (5. – 12.2) Evropské synodální setkání, kterého se zůčastnilo 156 delegátů jmenovaných evropskými biskupskými konferencemi a 44 hostí reprezentujících významné církevní směry, hnutí a instituce v Evropě, které delegovalo presidium Rady evropských biskupských konferencí. Dalších 270 delegátů se účastnilo setkání a práce ve skupinach on line. 

První čtyři dny byly věnovány intenzivní práci v plénu a jazykových skupinách. Bylo prezentováno 39 národních zpráv k otázkám dokumentu pro kontinentální etapu synody a následně, rozděleni do 13 skupin, pokračovali v reflexi „o intuicích, které rezonují, napětích a rozdílech, prioritách a výzvách, které je třeba sdílet s ostatními církvemi.“

„Tématem našeho setkání je synodalita a myslím, že jsme zakusili plody vzájemného naslouchání s ostatními. Zakusili jsme, že jsme rodina, církev, laici, muži a ženy, zasvěcené osoby a biskupové. A zažili jsme, co je to rodina na evropské úrovni,“ uvedl ve své závěrečné řeči arcibiskup Gintaras Grušas, předseda Rady evropských biskupských konferencí (CCEE).

Redakční výbor předložil  ve čtvrtek plénu shromáždění návrh finálního dokumentu, který nebyl předem připravován, ale vznikal postupně až v průběhu setkání. Je to dokument „prozatímní“, který ještě redakční výbor dopracuje a redakčně upraví. Následně se rozešle všem účastníkům k případné další revizi, a až poté se předá generálnímu sekretariátu Synody.

Od pátku až do 12. února budou ještě jednat v Praze  předsedové biskupských konferencí zemí Evropy, kteří budou finální dokument reflektovat, ale do jeho obsahu přijatého v plénu nebudou zasahovat.  

Měl jsem čas a možnost zasedání sledovat jak v přímém přenosu, tak ze záznamů na youtube kanálu  #SynodPrague2023 a byl jsem mile překvapen s jakou otevřeností a vážností byla jednotlivá témata a příspěvky přijímány. Za pozornost také stojí, že ccelé zasedání se neslo v duchu modlitby a reflexe, po každých čtyřech příspěvcích následovaly tři minuty na ztišení a modlitbu. 

Více informací včetně textů některých vystoupení najdete na webu Cirkev.cz , celé znění národní zprávy české delegace je pak zde. Zajímavá je také reflexe přímého účastníka jedné z online skupin P. Michaela Martinka SDB na jeho youtube kanálu

Protože u nás, u sv. Vojtěcha jsme přípravě národního synodálního dokumentu věnovali velké úsilí, mám za užitečné vás seznámit s tím, kam se synodální  proces posunuje a také vybídnout k tomu, abychom v započatém díle pokračovali nejen slovy, ale i skutky.

s využitím internetových zdrojů připravil Vít Grec

 

Na svátek Tří králů, o Slavnosti Zjevení Páně, vedl papež František opět polední modlitbu Anděl Páně. Před ní pronesl komentář k příběhu o mudrcích, mázích z Východu, nebo jak jsou známi v češtině, třech králích.

Drazí bratři a sestry, dobrý den a šťastný svátek!

Dnes, na slavnost Zjevení Páně, nám evangelium vypráví o mázích, kteří přišli do Betléma, otevřeli své truhly a nabídli Ježíši zlato, kadidlo a myrhu (srov. Mt 2,11). Tito mágové, mudrci z Východu jsou proslulí svými dary, ale když se zamyslíme nad jejich příběhem, mohli bychom říci, že především tři dary dostali, tři vzácné dary, které se týkají i nás. Dávají zlato, kadidlo a myrhu, ale jaké tři dary dostali? 

Prvním darem je dar výzvy. Mudrci ji nepocítili při čtení Písma ani při vidění andělů, ale pocítili ji při studiu hvězd. To nám říká něco důležitého: Bůh nás volá skrze naše největší touhy a přání. Mágové byli překvapeni a znepokojeni novostí hvězdy a vydali se směrem, který neznali. Tito vzdělaní a moudří lidé byli fascinováni spíše tím, co nevěděli, než tím, co už věděli. Měli v sobě otevřenost vůči tomu, co neznali. Cítili se povoláni jít dál, necítili se spokojeni s tím, že zůstávají na místě: ne, byli povoláni jít dál. A to je důležité i pro nás: jsme povoláni k tomu, abychom se nespokojili, abychom hledali Hospodina tím, že vystoupíme ze své zóny pohodlí, půjdeme k němu spolu s ostatními a ponoříme se do reality. Protože Bůh volá každý den, tady a dnes. Bůh nás volá, každého z nás, každý den, volá nás zde a volá nás dnes, volá nás v našem světě.

Tři mágové nám však ukazují i druhý dar: rozlišování.  Když vidí, že hledají krále, vydají se do Jeruzaléma, aby si promluvili s králem Herodem, který však touží po moci a chce je využít k odstranění Mesiáše. Mágové však nejsou hlupáci, nenechají se Herodem oklamat. Umí rozlišovat mezi cílem cesty a pokušeními, která na cestě potkávají. Mohli tam zůstat, na Herodově dvoře, mít klid: ale ne, jdou dál. Opouštějí Herodův palác a na Boží pokyn se už tudy nevrátí, ale vrátí se jinou cestou (srov. v. 12). Jak je důležité, bratři a sestry, umět rozlišit cíl života od pokušení na cestě! Cíl života je jedna věc, pokušení na cestě je věc druhá. Je třeba umět se zříci toho, co je lákavé, ale vede na špatnou cestu, abychom pochopili a zvolili Boží cesty! Rozlišování je velký dar a nikdy se nesmíme unavit prosit o něj v modlitbě. Prosme o tuto milost! Pane, dej nám schopnost rozlišovat dobré od špatného, lepší od méně dobrého.

Nakonec nám mudrci vyprávějí o třetím daru: o překvapení. Co najdou tito muži s vysokým společenským postavením po dlouhé cestě? Dítě s matkou (srov. v. 11): scéna jistě milá, ale nikoli ohromující! Nevidí anděly jako pastýři, ale setkávají se s Bohem v chudobě. Možná očekávali mocného a zázračného Mesiáše a našli dítě. Přesto si nemyslí, že by se mýlili, vědí, jak ho poznat. Přijímají Boží překvapení a prožívají setkání s ním v úžasu, klaní se mu: v malosti poznávají Boží tvář. Lidsky máme všichni sklon hledat velikost, ale je darem umět ji skutečně najít: umět najít velikost v malosti, kterou Bůh tak miluje. Protože tak se setkáváme s Hospodinem: v pokoře, v tichu, v klanění, v maličkých a v chudých.

Bratři a sestry, všichni jsme povoláni – první dar je povolání – všichni jsme povoláni Ježíšem, všichni můžeme rozlišovat – to je druhý dar, rozlišování, rozlišování jeho přítomnosti, všichni můžeme zažívat jeho překvapení – třetí dar je překvapení. Dnes by bylo hezké vzpomenout si na tyto dary: na volání, rozlišování a překvapení, na tyto dary, které jsme již obdrželi: vzpomenout si na to, kdy jsme ve svém životě cítili Boží volání; nebo na to, kdy se nám možná po velkém úsilí podařilo rozeznat jeho hlas; nebo opět na nezapomenutelné překvapení, které nám dal a které nás zaujalo. Kéž nám Panna Maria pomůže nezapomínat na dary, které jsme dostali, a vážit si jich.

převzato z webu Vatican News , kde si příspěvek můžete poslechnout jako podcast.

Vít Grec

 

 

Na Kalvárii se střetla dvojí mentalita. V evangeliu totiž slova ukřižovaného Ježíše protiřečí slovům jeho katanů, kteří ustavičně opakují tentýž refrén: „Zachraň sám sebe“. Členové velerady pronášejí: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!“ (Lk 23,35). A vojáci přizvukují: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ (v. 37). A konečně jeden ze zločinců, po vyslechnutí toho všeho, přisvědčuje: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ (v. 39). Zachránit sami sebe, dbát o sebe, myslet na sebe, nikoli na druhé, ale výlučně na vlastní zdraví, úspěch, zájmy, majetek, moc, vnější dojem. „Zachraň sám sebe“: to je refrén, který opakuje lidstvo, křižující Pána. Zamysleme se nad tím.

S touto egoistickou mentalitou stojí v rozporu postoj Spasitele, který vydává sám sebe. V dnešním evangeliu se Ježíš na Kalvárii celkem třikrát ujímá slova, stejně jako jeho odpůrci (srov. verše 34.43.46). Ani jednou si však nic nenárokuje, dokonce ani sám sebe nebrání či neospravedlňuje. Modlí se k Otci a dobrému lotru nabízí milosrdenství. Zejména jeden jeho výrok se od onoho „Zachraň sám sebe“ výrazně odlišuje: „Otče, odpusť jim“ (v. 34).

Zastavme se u těchto slov. Kdy je Pán pronáší? Ve zvláštní chvíli: během křižování, když mu hřeby pronikají zápěstím a chodidly. Zkusme si představit onu ostrou bolest. A právě tehdy, za nejprudší fyzické bolesti svých pašijí žádá Kristus odpuštění pro toho, kdo jej přibíjí na kříž. V takové chvíli by kdokoli vykřičel veškerou svou zlobu a trýzeň, avšak Ježíš prosí: Otče, odpusť jim. Na rozdíl od jiných mučedníků, o kterých Bible vypráví (srov. 2 Mak 7, 18-19), nespílá svým popravčím a nehrozí jim Božím trestem, ale modlí se za bezbožníky. Zatímco je věšen na pokořující šibenici, nabývá jeho darování na takové intenzitě, že se mění v odpuštění.

Bratři, sestry, pomysleme, že s námi Bůh nakládá stejně. Když mu svými činy působíme bolest, trpí a zachvacuje ho jediná touha: odpustit nám. Pohleďme na Ukřižovaného, abychom si to uvědomili.  Z jeho ran, z oněch bolestných otvorů, vyhloubených našimi hřeby, prýští odpuštění. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše a zamysleme se nad tím, že se nám nikdy nedostalo lepšího slova než onoho: Otče, odpusť. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše, abychom zjistili, že se nám nikdy nedostalo laskavějšího a soucitnějšího pohledu. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše a tak pochopíme, že se nám nikdy nedostalo láskyplnějšího objetí. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše a vyslovme: „Děkuji, Ježíši, stále mne miluješ a odpouštíš mi, ačkoli sám sobě jen stěží odpouštím a s námahou sám sebe miluji“.

V oné nejtěžší chvíli svého ukřižování Ježíš prožívá své nejobtížnější přikázání: lásku k nepřátelům. Pomysleme na někoho, kdo nás zranil, urazil, zklamal; kdo nás rozhněval, nepochopil nás, nechoval se příkladně. Jak dlouho se zaobíráme tím, že nám tento člověk ublížil! Stejně jako se zabýváme svým nitrem, abychom si lízali rány, které nám zasadili druzí lidé, život, dějiny. Ježíš nás učí, abychom neuvízli v této sebelítosti a ublíženosti, nýbrž reagovali, prolomili jejich začarovaný kruh, odpovídali na životní hřeby láskou a na nenávistné údery promíjejícím pohlazením. Musíme si však položit otázku: jako Ježíšovi učedníci následujeme svého Mistra, anebo se řídíme záštiplným pudem? Chceme-li prověřit svou příslušnost ke Kristu, zvažme, jak se chováme ke člověku, který nás zranil. Pán nás žádá, abychom se nezachovali tak, jak se nám zachce či jak to dělají všichni, nýbrž tak, jak se On vztahuje k nám. Žádá, abychom zlámali okovy onoho: „Mám tě rád, když mě máš rád ty; přátelím se s tebou, když jsi můj přítel; pomáhám ti, když mi pomůžeš“, a nahradili je slitovností a milosrdenstvím vůči všem, protože Bůh spatřuje syna v každém člověku, nedělí nás na dobré a špatné, přátele a nepřátele. Jsme pro něj všichni milovanými dětmi, které si přeje obejmout a jimž chce odpustit. I při oné pozvánce na svatební hostinu svého syna pán vysílá své služebníky na rozcestí, aby pozvali všechny lidi, bílé i černé, dobré i špatné, zdravé i nemocné, všechny. Ježíšova láska se vztahuje ke všem lidem, nikoho neupřednostňuje. Privilegiem každého z nás je skutečnost, že jsme milováni a bylo nám odpuštěno.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Evangelium zdůrazňuje, že takto Ježíš „promlouval“(v. 34, v italském překladu sloveso označující děj probíhající v minulosti, pozn. překl.). Nevyslovil tudíž tuto větu pouze jednou, ale hodiny na kříži setrval s těmito slovy na rtech a v srdci. Bůh neochabuje v odpouštění – toto musíme pochopit, ovšem nikoli jen myslí, ale srdcem. Boha neunavuje odpouštět, ale nás namáhá žádat o odpuštění. Bůh nemá trpělivost pouze do určité míry, aby pak změnil názor, jak se to děje nám. Jak totiž učí Lukášovo evangelium, přišel na svět, aby nám přinesl odpuštění hříchů (srov. Lk 1,77) a nakonec nám dal přesný návod, abychom v jeho jménu všem lidem hlásali odpuštění hříchů (srov. Lk 24,47). Bratři a sestry, ať se nikdy nenasytíme Božím odpuštěním: my, kněží, ať nikdy nemáme dost při jeho udílení, a každý křesťan při jeho přijetí a dosvědčování. Kéž nás nikdy neomrzí Boží odpuštění.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Všimněme si ještě něčeho: Ježíš nejenom snažně prosí o odpuštění, ale také je odůvodňuje. Odpusť, protože nevědí, co činí. Jak to? Jeho popravčí předem naplánovali jeho usmrcení, zorganizovali zadržení i procesy a nyní na Kalvárii přihlížejí jeho smrti. Navzdory tomu Kristus tyto násilníky ospravedlňuje, neboť „nevědí“. Na tomto je zjevné, jak s námi Ježíš nakládá: stává se naším přímluvcem. Nestaví se proti nám, nýbrž po našem boku proti našemu hříchu. Je zajímavé, jakou argumentaci přitom používá: vždyť nevědí, ona nevědomost srdce je totiž vlastní nám všem hříšníkům. Když pácháme násilí, již nevíme nic o Bohu, který je Otcem, ani o druhých, svých bratrech. Zapomínáme, poněvadž žijeme ve světě a jsme schopni vykonat nesmyslné krutosti. Spatřujeme to ve válečném šílenství, v němž opětovně křižujeme Krista. Ano, Kristus je znovu přibíjen na kříž v matkách, které oplakávají nespravedlivou smrt svých manželů a synů. Je křižován v uprchlících, kteří s dětmi v náručí prchají před bombami. Je křižován ve starých lidech, kteří jsou ponecháni osamělé smrti, v mladých zbavených budoucnosti, ve vojácích posílaných zabíjet své bratry. Tam je dnes Kristus přibíjen na kříž.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Mnozí slyší tuto neslýchanou větu, avšak jediný ji přijme za svou. Je to zločinec, ukřižovaný v Ježíšově sousedství. Můžeme se domnívat, že v něm Kristovo milosrdenství podnítilo poslední naději a dalo mu vyslovit tuto prosbu: „Ježíši, pamatuj na mě“ (Lk 23,42). Jako by chtěl říci: „Všichni na mě zapomněli, ale ty myslíš i na ty, kdo tě křižují. U tebe je tedy místo také pro mne“. Dobrý lotr přijímá Boha, když se jeho život krátí, aby tak začal znovu. V pekle tohoto světa se před ním otevírá ráj. „Dnes budeš se mnou v ráji“ (v. 43). Jsme svědky zázraku způsobeného Božím odpuštěním, jež proměňuje poslední prosbu odsouzence na smrt v první svatořečení dějin.

Bratři, sestry, přisvojme si v tomto týdnu jistotu, že Bůh může odpustit jakýkoli hřích. Bůh odpouští všem, může prominout jakoukoli odměřenost a změnit každý nářek v tanec (Žl 30,12). Onu jistotu, že s Kristem je vždy pro každého místo, že s Ježíšem se nikdy nekončí, že nikdy není příliš pozdě. S Bohem se vždy můžeme navrátit k životu. S Bohem se vždy můžeme navrátit k životu. Odvahu tedy, ubírejme se k Velikonocům v jeho odpuštění. Kristus se totiž ustavičně za nás přimlouvá u Otce (srov. Žid 7,25) a při pohledu na náš násilnický a zraněný svět neúnavně opakuje: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ A my nyní vyslovme totéž mlčky ve svém srdci. „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

Přeložila Jana Gruberová

Převzato z webu Vatican News

 

Promluva papeže Františka před polední modlitbou v neděli 16. ledna
 

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium dnešní liturgie vypráví o svatební hostině v Káně, kde Ježíš proměnil vodu ve víno k radosti ženicha a nevěsty. A končí takto: „To byl začátek znamení, která Ježíš konal; zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili“ (J 2,11). Všimněme si, že evangelista Jan nemluví o zázraku, tedy o mocné a mimořádné události, která vyvolává údiv. Píše, že v Káně se stalo znamení, které vzbudilo víru učedníků. Můžeme si tedy položit otázku: Co je podle evangelia „znamení“?

Znamení je signálem, který zjevuje Boží lásku, to znamená, že neupozorňuje na sílu daného projevu, ale na lásku, která jej vyvolala. Učí nás něco o Boží lásce, která je vždy blízká, něžná a soucitná. První znamení se objeví, když dva novomanželé prožívají potíže v nejdůležitější den svého života. Uprostřed hostiny zmizí podstatný prvek oslavy, víno, a hrozí, že radost vyprchá pod náporem kritiky a nespokojenosti hostů. Představte si, jak může svatební hostina pokračovat pouze s vodou, je to hrozné, nevěsta a ženich udělají hrozný dojem!

Je to Panna Maria, která si problému všimne a nenápadně na něj Ježíše upozorní. A ten zasahuje bez hluku, aniž by to takřka dal najevo. Vše se odehrává v ústraní, vše se odehrává „v zákulisí“: Ježíš říká služebníkům, aby naplnili nádoby vodou, z níž se stane víno. Takto jedná Bůh, s blízkostí a diskrétností. Ježíšovi učedníci to vidí: vidí, že díky němu se svatební hostina stala ještě krásnější. A také vidí Ježíšův způsob jednání, jeho službu ve skrytosti – takový je Ježíš: pomáhá nám, slouží nám ve skrytosti, v tomto okamžiku, takže pochvaly za dobré víno pak směřují k ženichovi, nikdo si toho nevšimne, jen služebníci. Tak se v nich začíná rozvíjet zárodek víry, to znamená, že věří, že v Ježíši je přítomen Bůh, Boží láska.

Je krásné pomyslet na to, že první znamení, které Ježíš vykoná, není mimořádné uzdravení nebo zázrak v jeruzalémském chrámu, ale gesto, které vychází vstříc prosté a konkrétní potřebě obyčejných lidí, gesto domácí, gesto, řekněme zázrak po špičkách, diskrétní, tiché. Je připraven nám pomoci, pozvednout nás. A tak, pokud jsme pozorní k těmto „znamením“, jsme získáni jeho láskou a stáváme se jeho učedníky.

Znamení v Káně má však ještě jeden charakteristický rys. Obecně platí, že víno, které se podávalo na konci hostiny, bylo nejméně dobré, a tak se to dělá i dnes. V té chvíli lidé nerozlišují mezi dobrým a zředěným vínem. Ježíš se naopak postará o to, aby hostina skončila tím nejlepším vínem. Symbolicky nám to říká, že Bůh pro nás chce to nejlepší, chce, abychom byli šťastní. Neklade nám žádné meze a nežádá od nás žádný závazek. V Ježíšově znamení není místo pro postranní úmysly, pro požadavky na ty novomanžele. Ne, radost, kterou Ježíš zanechává v našich srdcích, je plná a nesobecká radost. Nikdy to není rozředěná radost, ne!

Proto navrhuji cvičení, které nám může být velmi prospěšné. Zkusme dnes zapátrat ve svých vzpomínkách a hledat znamení, která Pán vykonal v mém životě – každý řekněme: Jaká znamení vykonal Pán v mém životě? Jaký náznak jeho přítomnosti? Znamení, kterými nám dával najevo, že nás miluje; vzpomeňme si na onu těžkou chvíli, kdy mi Bůh dal zakusit svou lásku… A ptejme se sami sebe: jakými nenápadnými a promyšlenými znameními mi dal pocítit svou něhu? Kdy jsem cítil, že je mi Pán nejblíže, kdy jsem nejvíce pociťoval jeho něhu a soucit? Každý z nás má ve své historii takové chvíle. Pojďme a hledejme tato znamení, vzpomeňme si. Kde jsem objevil jeho blízkost? Kde se v mém srdci vzala ta velká radost? Prožijme znovu chvíle, kdy jsme zažili jeho přítomnost a Mariinu přímluvu. Kéž nám ona, Matka, která je stejně jako v Káně vždy pozorná, pomůže vážit si Božích znamení v našem životě.

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News

Vskutku, evangelium říká, že přišel, aby přebýval mezi námi. Nepřišel nás navštívit a pak odejít; Přišel s námi bydlet, zůstat s námi. Co tedy od nás chce? Touží po velké intimitě. Chce, abychom s ním sdíleli své radosti a utrpení, touhy a obavy, naděje a smutky, lidi a situace. Dělejme to s důvěrou: otevřme mu svá srdce, řekněme mu všechno. Zastavme se v tichu před Betlémem, abychom vychutnali něhu Boha, který se stal blízkým, který se stal tělem. A beze strachu ho pozvěme mezi sebe, do svých domovů, do našich rodin. (Papež František)