Milí přátelé,

trochu se zpožděním – za to se omlouváme, protože kybernetický útok na náš web byl trochu více než banální a museli jsme leccos napravit – vám přinášíme text písničky Díky desateru, kterou nás všechny pobavil otec Christian v nedělním kázání. 

Kdo by si ji chtěl zazpívat, může si ji pustit z Youtube zde a nebo v originál Christianově podání zde.

Vít Grec

Milí bratři a sestry,

vstupujeme do 40denní přípravy na Velikonoce – oslavy Kristova zmrtvýchvstání. Tento čas je příležitostí a měly by jej provázet změny – hledání nových cest, objevování nových pohledů na vztahy – k blízkým i ke světu, nové přístupy k životu… „Hle, tvořím vše nové…!“ (Zj 21, 1)

Přeji nám všem tvůrčí uchopení této příležitosti – tak abychom otevřeli cestu Pánovu evangeliu, i dnes tak aktuálnímu – novému, plnému naděje. Aby naše obnova křtu o Velikonoční vigilii deklarovala, že naše srdce jsou nově obmyta Ježíšovou slitovností, něhou – že nejsou ničím a nikým blokována.

K této nové cestě – novému pohledu se připojuje i Vojtěch Jirsa, který nabízí svůj propočet k postní výzvě. Sám svůj příspěvek komentuje – „Není to nic světoborného, v měřítcích obrovského konfliktu jde o účinek velmi subtilní, ale podle mě to stojí za to zkusit.“

Přijměte jej jako inspiraci…

S přáním požehnané postní doby

P. Christian

Milé sestry, milí bratři.

Blíží se postní doba a druhé výročí ruského vpádu na Ukrajinu a zahájení krvavé války s desítkami, možná už stovkami tisíc obětí. Promýšlím tedy, jestli by letošní půst zároveň s naším odpíráním mohl také odepřít agresorovi alespoň část prostředků na vedení války. Ruská ekonomika je zhruba z poloviny závislá na vývozu ropy a zemního plynu. Naše země bohužel začala v listopadu, prosinci a lednu plyn z Ruska opět ve velkém nakupovat, zároveň stále platí, že Rusko je náš největší dodavatel ropy. Pokud nechceme, aby Rusko vyrábělo a nakupovalo zbraně ve stávajícím tempu, je jednou z cest, jak toho dosáhnout, snížit jeho příjmy z ropy a zemního plynu. Zkusil jsem velmi hrubě propočítat, co pro to můžeme udělat v našem každodenním provozu, a vyšlo mi, že milion lidí (tedy každý desátý Čech) by při snížení teploty vytápění o (další) 1°C, odepření si teplé sprchy a ušetření 10 km denně autem zajistil Ukrajině jeden den klidu na frontě, protože bychom Rusku neposlali peníze na 7-10.000 dělostřeleckých nábojů, které denně ruští okupanti vystřelí.

Vstupní data jsem použil následující:

Cena 1 dělostřeleckého náboje = 9.100,- Kč

Cena 1 barelu ropy aktuálně = 80 USD

Cena 1 MMBTu aktuálně plynu = 2 USD

Spotřeba tepla na ohřátí vody pro 5 minut trvající sprchu = 1,63 kWh

Úspora při snížení teploty vytápění o 1°C u průměrného rodinného domu po dobu 40 dní = cca 180 kWh

Spotřeba benzinu při jízdě osobním autem 8l / 100 km

Se srdečným pozdravem
Vojtěch Jirsa

Přes poušť nás Bůh vede ke svobodě, tak začíná poselství našeho papeže vydané pro letošní postní dobu. A dále pokračuje: když se náš Bůh zjevuje, sděluje nám svobodu: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví (Ex 20,2). Takto začíná Desatero dané Mojžíšovi na hoře Sinaj. Lid dobře ví, o jakém vyvedení Bůh mluví. Zkušenost otroctví je stále vtištěná do jeho těla. Desatero přikázání dostávají na poušti jako cestu ke svobodě…

Celý text poselství si můžete přečíst ZDE

přejeme vám inspirativní čtení

Vít Grec

Od 4. do 29.října probíhá  „římská“ fáze „synody o synodalitě“, po níž bude následovat druhé zasedání v říjnu 2024. Přinášíme vám několik myšlenek papeže Františka k tomuto tématu:  

Na palubě papežského  letadla z Mongolska do Říma (4. září 2023)

„Na  synodě není místo pro ideologii. Je to jiná dynamika. Synoda je dialog mezi pokřtěnými lidmi ve jménu církve, o životě církve, o dialogu se světem, o problémech, které se týkají dnešního  lidstva. Ale když uvažujete ideologickou cestou, synoda končí. Je tu jedna věc, kterou  musíme chránit: synodální klima. Není to televizní program, kde se mluví o všem. Je to náboženský  okamžik, je tu okamžik náboženské výměny. Vezměte  si, že na synodních zasedáních mluví tři lidé každý 3-4 minuty, a pak následují 3-4 minuty ticha na modlitbu …

Bez tohoto ducha  modlitby není synodalita, to by potom byla politika a parlamentarismus. Na synodě je třeba chránit religiozitu a integritu.“

Při konzistoři se jmenování nových kardinálů, náměstí sv. Petra, 30. září 2023:

„…kardinálské kolegium je povoláno k tomu, aby se podobalo symfonickému orchestru, který představuje symfoničnost a synodalitu církve. Metafora orchestru může dobře osvětlit synodální charakter církve.

Symfonie  těží z dovedné skladby tónových zabarvení různých nástrojů: každý z nich dává svůj přínos, někdy sólově, jindy ve spojení s nějakým jiným nástrojem, někdy s celým ansámblem. Různorodost je nutná, je nepostradatelná. Ale každý zvuk musí přispívat ke společnému záměru. A k tomu je zásadní vzájemné naslouchání: každý hudebník musí  naslouchat ostatním. Kdyby někdo poslouchal jen sám  sebe, jakkoli by jeho zvuk byl vznešený, symfonii by to neprospělo; a totéž by se stalo, kdyby jedna sekce (nástrojová skupina) orchestru neposlouchala ostatní, ale hrála, jako by byla sama, jako by byla celek. A dirigent orchestru stojí ve službách tohoto druhu zázraku, kterým je pokaždé provedení nějaké symfonie. Musí naslouchat více než kdokoli jiný a zároveň je jeho úkolem pomoci každému člověku i celému orchestru, aby maximálně  rozvinul tvůrčí věrnost, věrnost prováděnému dílu, ale tvůrčí, schopnou  dát  oné partituře duši, nechat ji jedinečným způsobem rezonovat tady a teď.“

Při ekumenické modlitební vigilii „Together“ (sobota 30.9.)— se společenstvím Taizé na Svatopetrském náměstí — hovořil papež František o tichu: „Proto, bratři a sestry, ve společné modlitbě prosme, abychom se znovu naučili mlčet: abychom naslouchali Otcovu hlasu, Ježíšovu volání a vzdechům Ducha. Prosme, aby synoda byla kairos bratrství, místem, kde Duch svatý očišťuje církev od žvanění, ideologií a polarizací. V době, kdy směřujeme k významnému výročí velkého Nicejského koncilu (L.P. 325), prosme, abychom mohli jednotně a v tichosti uctívat jako mudrci tajemství Boha, který se stal člověkem, s jistotou, že čím blíže jsme Kristu, tím jednotnější budeme mezi sebou. A jako mudrce  z Východu vedla do Betléma  hvězda, tak ať nás nebeské světlo vede k našemu jedinému  Pánu a k jednotě, za kterou se modlil. Bratři a sestry, vydejme se společně na cestu, dychtiví setkat se s ním, klanět se mu a hlásat ho, „aby svět uvěřil“ (J 17,21).

S použitím materiálů z Vatican News připravil Christian Pšenička

Jsou věci, které jsem připomínal jindy, které se však odvažuji znovu opakovat, protože je považuji za přednostní: duchovní světskost je opravdu nebezpečná, protože je to způsob života, který redukuje spiritualitu na zevnějšek: vede nás, abychom byli „obchodníci ducha“, lidé oblečení do sakrálních forem, které ve skutečnosti pokračují v myšlení a jednání podle módy světa. To se stává, když se necháváme okouzlit pomíjivými svody, průměrností a zvyklostí, okouzlit pokušeními moci a společenského vlivu. A ještě prázdnou slávou a narcismem, naukovými neústupnostmi a liturgickým estetismem, formami a způsoby, v nichž se světskost „skrývá za zdání religiozity a dokonce za lásku k církvi“, ve skutečnosti ale „spočívá v hledání lidské slávy a osobního prospěchu namísto slávy Pána“ (Evangelii gaudium 93). Jak v tom všem nepoznat to, co je aktualizovanou verzí onoho pokryteckého formalismu, který Ježíš viděl v jistých náboženských autoritách doby a jenž v průběhu svého veřejného života tímto formalismem trpěl možná víc než jinými věcmi?
z dopisu papeže Františka kněžím římské diecéze, 5. srpna 2023
celý text dopisu najdete na stránkách Svatého stolce (EN/ES/IT)
Vít Grec

Vracíme se k jednomu z nejdůležitějších projevů papeže Františka během jeho apoštolské cesty do Portugalska. Při nešporách s místními pastoračními pracovníky jim přednesl své rozsáhlé poselství míněné nejen portugalské církvi k povzbuzení do současné situace. Protože se jedná o poselství zcela zásadní a velice platné i pro naši situaci nejen u sv. Vojtěcha a v české církvi, přinášíme vám celé znění tohoto poselství. K jeho obsahu se budeme odvolávat i v nadcházejících měsících při našem úsilí o proměnu našeho společenství. 

Jako inspiraci k přečtení celého poselství zde citujeme krátkou pasáž:

 „…Opravdu se mě dotýká, když mám mluvit o tom, jak otevřít apoštolské perspektivy, ta pasáž z evangelia, kde lidé nejdou na svatební hostinu syna a všechno je připraveno. A co říká pán, pán hostiny? „Jděte na křižovatky a přiveďte všechny, všechny: zdravé, nemocné, malé i velké, dobré i hříšníky. Všechny.“ Ať církev nemá hraniční kontroly, aby si vybírala, kdo vejde a kdo ne. Všichni, každý se svým životem na ramenou, se svými hříchy, takový, jaký je, před Bohem, jaký je před životem… Všichni, všichni. Do církve nezavádějme hraniční kontroly. Je to velká výzva, zvláště v kontextech, kde jsou kněží a zasvěcené osoby unaveni, protože zatímco pastorační potřeby rostou, je jich stále méně. Na tuto situaci se však můžeme dívat jako na příležitost zapojit laiky s bratrským nadšením a zdravou pastorační tvořivostí. Sítě prvních učedníků se pak stávají obrazem církve, která je lidskou, duchovní a pastorační „sítí vztahů“. Pokud neexistuje dialog, pokud neexistuje spoluzodpovědnost, pokud neexistuje účast, církev stárne. Rád bych to vyjádřil takto: nikdy biskup bez svého presbyterátu a Božího lidu; nikdy kněz bez svých bratří; a všichni společně – kněží, řeholníci a věřící laici – jako církev, nikdy bez ostatních, nikdy bez světa. Bez světskosti, ale ne bez světa. V církvi si navzájem pomáháme, podporujeme se a jsme povoláni šířit konstruktivní klima bratrství i navenek. Na jednom místě svatý Petr píše, že jsme živými kameny, které se používají pro stavbu duchovní budovy (srov. 1 Petr 2,5).“

celý text zde 

s využitím textů z webu www.vaticannews.va  (zde možno vyslechnout výběr pasáží jako podcast) připravil Vít Grec 

Promluva papeže Františka před polední modlitbou Anděl Páně na slavnost Nejsvětější trojice v neděli 4. června.

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes, na slavnost Nejsvětější Trojice, je evangelium vybráno z Ježíšova dialogu s Nikodémem (srov. J 3,16-18). Nikodém byl členem Sanhedrinu, zapálený pro Boží mystérium: poznává v Ježíši božského učitele a tajně, v noci, si s ním jde promluvit. Ježíš ho vyslechne, pochopí, že je to člověk na cestě hledání, a pak ho nejprve ohromí odpovědí, že pro vstup do Božího království je třeba se znovu narodit; pak mu odhalí jádro mystéria tím, že řekne, že Bůh miloval lidstvo natolik, že poslal na svět svého Syna. Ježíš, Syn, k nám tedy promlouvá o Otci a jeho nesmírné lásce.

Otec a Syn. Je to známý obraz, který, když se nad ním zamyslíme, otřese naší představou o Bohu. Samotné slovo „Bůh“ nám totiž sugeruje jedinou, majestátní a vzdálenou skutečnost, zatímco když slyšíme o Otci a Synu, vrací nás to domů. Ano, takto můžeme přemýšlet o Bohu prostřednictvím obrazu rodiny shromážděné kolem stolu, kde se sdílí život. Koneckonců právě stůl, který je zároveň oltářem, je symbolem, jímž některé ikony zobrazují Trojici. Je to obraz, který k nám promlouvá o Bohu společenství. Otec, Syn a Duch svatý: jsou společenstvím.

Není to však jen obraz, je to skutečnost! Je to skutečnost, protože Duch svatý, Duch, kterého Otec skrze Ježíše vylil do našich srdcí (srov. Gal 4,6), nám dává zakusit Boží přítomnost: přítomnost, která je vždy blízko, soucitná a laskavá. Duch svatý s námi činí totéž, co Ježíš s Nikodémem: uvádí nás do mystéria znovuzrození – zrození z víry, křesťanského života -, zjevuje nám Otcovo srdce a činí nás účastníky samotného Božího života.

Můžeme říci, že pozvání, které nám adresuje, je sednout si s Bohem ke stolu a sdílet jeho lásku. To je obraz. To se děje při každé mši svaté, u oltáře eucharistického stolu, kde se Ježíš obětuje Otci a obětuje se za nás. A ano, tak to je, bratři a sestry, náš Bůh je společenství lásky: tak nám to zjevil Ježíš. A víte, jak si to můžeme připomínat? Tím nejjednodušším gestem, které jsme se naučili už jako děti: znamením kříže. Znamením kříže na svém těle si připomínáme, jak moc nás Bůh miloval, až za nás položil svůj život; a opakujeme si, že jeho láska nás zcela obklopuje, shora dolů, zleva doprava, jako objetí, které nás nikdy neopouští. A zároveň se zavazujeme vydávat svědectví o Boží lásce a vytvářet společenství v jeho jménu.

Dnes se tedy můžeme sami sebe zeptat: Svědčíme o Bohu lásky? Nebo se Bůh-láska sám stal konceptem, něčím již naposlouchaným, co už neburcuje a neprovokuje k životu? Je-li Bůh láska, svědčí o ní naše společenství? Vědí, jak milovat? Umí naše společenství milovat? A naše rodina, umíme milovat jako rodina? Máme vždy otevřené dveře, umíme přijmout každého, zdůrazňuji každého, jako bratra a sestru? Nabízíme všem pokrm Božího odpuštění a evangelijní radosti? Dýcháme vzduch domova, nebo se podobáme spíše kanceláři či soukromému místu, kam vstupují jen vyvolení? Bůh je láska, Bůh je Otec, Syn a Duch svatý a dal za nás svůj život, proto děláme znamení kříže.

Kéž nám Maria pomůže žít církev jako ten domov, kde se milujeme rodinným způsobem ke slávě Boha Otce i Syna i Ducha svatého.

S použitím materiálu z www.vaticannews.va/cz připravil Vít Grec – zde jde promluvu vyslechnout jako podcast

Doporučuji jako inspiraci k rozjímání katechezi papeže Františka při generální audienci na Svatopetrském náměstí ve středu Svatého týdne.
Katecheze vychází z následujícího úryvku z prvního Petrova listu. Celý její poměrně obsáhlý text si přečtěte na tomto odkazu. 
Na stránkách Vatican News si jej můžete poslechnout i jako podcast v češtině
 

1 Pt 2,21-24

Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. ‚On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.‘ Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo (kříže), abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni.

S využitím materálu z Vatican News připravil Vít Grec 

Drazí bratři a sestry!

Matoušovo, Markovo a Lukášovo evangelium shodně líčí událost Ježíšova proměnění.Ta je Pánovou odpovědí na nepochopení jeho učedníků. Krátce předtím totiž došlo k vážnému střetu mezi Mistrem a Šimonem Petrem, který poté, co vyznal víru v Ježíše jako Krista, Božího Syna, odmítl jeho předpověď umučení a kříže. Ježíš ho důrazně pokáral: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ (Mt 16,23). Následně „po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami“ (Mt 17,1).

Evangelium o proměnění Páně se každoročně čte o druhé neděli postní. Během tohoto liturgického období nás totiž Pán nás zve, abychom se s ním odebrali do ústraní. Zatímco naše běžné povinnosti vyžadují, abychom setrvávali na svých obvyklých místech a žili často opakujícím se,  někdy až nudným každodenním životem, během postní doby jsme pozváni, abychom spolu s Ježíšem „vystoupili na vysokou horu“ a prožili se svatým Božím lidem zvláštní zkušenost askeze.

Postní askeze je závazek, který je vždy podporovaný milostí, že  překonáme nedostatek víry a odpor k následování Ježíše na cestě kříže. Stejně jako to potřeboval Petr a ostatní učedníci. Abychom prohloubili své poznání Mistra, plně pochopili a přijali tajemství jeho spásy, která se uskutečňuje naprostým sebedarováním  z lásky, musíme se jím nechat vést do ústraní a k výšinám, odpoutat se od průměrnosti a marnosti.  Musíme se vydat na cestu vzhůru, která podobně jako horská túra vyžaduje úsilí, oběti a soustředění,. Tyto požadavky jsou důležité i pro synodální cestu, na kterou jsme se jako církev vydali. Prospěje nám, když se zamyslíme nad vztahem, který existuje mezi postní askezí a synodální zkušeností.

Do „ústraní“ na hoře Tábor s sebou Ježíš bere tři učedníky, které vybral, aby se stali svědky jedinečné události. Chce, aby tato zkušenost milosti nebyla osamělá, ale sdílená, jako ostatně celý náš život víry. Ježíše následujeme společně. A společně, jako církev putující v čase, také prožíváme liturgický rok a v něm i postní dobu a kráčíme s těmi, které Pán postavil vedle nás jako spolupoutníky. Podobně jako při výstupu Ježíše a učedníků na horu Tábor můžeme říci, že naše postní cesta je „synodální“, protože po ní kráčíme společně, jako učedníci jednoho Mistra. Víme totiž, že Ježíš sám je cestou, a proto jak v liturgickém životě, tak v rámci synody církev nedělá nic jiného, než že stále hlouběji a plněji vstupuje do tajemství Krista Spasitele.

A dostáváme se k vyvrcholení. Podle evangelia byl Ježíš „před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo“ (Mt 17,2). Zde je „vrchol“, cíl cesty. Na konci výstupu, když jsou s Ježíšem na hoře, se třem učedníkům dostává milosti spatřit ho v jeho slávě, zářícího nadpřirozeným světlem, které nepřicházelo zvenčí, ale vyzařovalo z něj samotného. Božská krása tohoto zjevení byla nesrovnatelně větší než jakákoli námaha, kterou museli učedníci vynaložit při výstupu na horu Tábor. Jako při každé náročné horské túře nesmíme při výstupu spouštět oči z cesty, ale panorama, které se otevře na jejím konci, překvapí a odmění člověka svou nádherou. I synodální proces se často zdá být namáhavý a někdy nás může odradit. Ale to, co nás čeká na konci, je jistě něco úžasného a překvapivého, co nám pomůže lépe pochopit Boží vůli a naše poslání ve službě jeho království.

Zkušenost učedníků na hoře Tábor je navíc obohacena tím, že se vedle proměněného Ježíše zjeví Mojžíš a Eliáš, kteří představují Zákon a Proroky (srov. Mt 17,3). Kristova novost je naplněním staré smlouvy a příslibů, je neoddělitelná od Božího příběhu s jeho lidem a zjevuje jeho hluboký smysl. Podobně i synodální cesta je zakořeněna v církevní tradici a zároveň se otevírá novému. Tradice je zdrojem inspirace k hledání nových cest, přičemž se vyhýbá protichůdným pokušením strnulosti a improvizovaného experimentování.

Cílem asketické postní cesty a podobně i synodální cesty je proměna, a to jak osobní, tak církevní. Proměna, která v obou případech nachází svůj vzor v Ježíši a dosahuje se milostí jeho velikonočního tajemství. Aby se v nás tato proměna v tomto roce mohla uskutečnit, rád bych navrhl dvě „cesty“, po kterých bychom mohli stoupat spolu s Ježíšem a dosáhnout s ním cíle.

První souvisí s příkazem, který Bůh Otec adresuje učedníkům na hoře Tábor, když rozjímají o proměněném Ježíši. Hlas z oblaku vyzývá: „Toho poslouchejte!“ (Mt 17,5). První pokyn je tedy zcela jasný: poslouchat Ježíše. Postní doba je časem milosti do té míry, do jaké mu nasloucháme,  když k nám promlouvá. A jak k nám promlouvá? Především v Božím slově, které nám církev nabízí v liturgii. Nenechejme ho padnout na neúrodnou půdu. Pokud se nemůžeme vždy zúčastnit mše svaté, čtěme si biblická čtení každý den, a to i s pomocí internetu. Kromě Písma k nám Pán promlouvá i v našich bratřích a sestrách, zejména ve tvářích a příbězích těch, kteří potřebují pomoc. Chtěl bych však doplnit i další aspekt, který je v synodálním procesu velmi důležitý: naslouchání Kristu se děje i skrze naslouchání bratřím a sestrám v církvi. Toto vzájemné naslouchání, které je v některých fázích synody hlavním cílem, v metodě a stylu synodální církve vždy zůstává nepostradatelné.

Když učedníci uslyšeli Otcův hlas, „padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: ,Vstaňte, nebojte se!‘ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše“
(Mt 17,6–8). Zde je druhý pokyn pro tuto postní dobu: neuchylujte se k religiozitě tvořené mimořádnými událostmi a sugestivními zážitky ze strachu čelit realitě s její každodenní prací, těžkostmi a rozpory. Světlo, které Ježíš ukazuje učedníkům, je předzvěstí velikonoční slávy, k níž musíme směřovat, když následujeme „jedině jeho“. Postní doba je zaměřena na Velikonoce: „ústraní“ není cílem samo o sobě, ale připravuje nás na prožívání utrpení a kříže s vírou, nadějí a láskou, abychom dosáhli vzkříšení. Ani synodální cesta by nás neměla klamat, že jsme již dorazili do cíle, když nám Bůh dává milost některých silných zážitků společenství. I tam nám Pán opakuje: „Vstaňte, nebojte se!“ Sestupme na rovinu a kéž nás prožitá milost posiluje v tom, abychom byli „řemeslníky synodality“ ve všedním životě našich společenství.

Drazí bratři a sestry, kéž nás Duch Svatý v tomto postním období povzbuzuje při našem výstupu s Ježíšem, abychom zakusili jeho božskou nádheru a posilněni vírou pokračovali na cestě spolu s ním, který je slávou svého lidu a světlem národům.

Dáno v Římě u Sv. Jana v Lateránu dne 25. ledna, na svátek obrácení svatého Pavla

FRANTIŠEK