Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium této neděle (Mk 6,1-6) vypráví o nevíře Ježíšových sousedů. Po kázání v jiných galilejských vesnicích se Ježíš vrátil do Nazareta, kde vyrůstal s Marií a Josefem, a jednou v sobotu začal učit v synagoze. Mnozí, kteří ho slyšeli, se ptali: „Odkud se bere všechna ta moudrost? Není to snad syn tesaře a Marie, tedy našich sousedů, které dobře známe?“ (srov. v. 1-3). Tváří v tvář této reakci Ježíš potvrzuje pravdu, která se také stala součástí lidové moudrosti: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ (v. 4). Říkáme to často…

Zamysleme se nad postojem Ježíšových krajanů. Mohli bychom říci, že Ježíše znají, ale nepoznávají ho. Ve skutečnosti existuje rozdíl mezi znát a poznat: díky tomuto rozdílu chápeme, že o člověku můžeme vědět různé věci, udělat si představu, spolehnout se na to, co o něm říkají ostatní, možná ho i občas potkat v sousedství, ale to všechno nestačí. Řekl bych, že je to obyčejná, povrchní znalost, která neuznává jedinečnost daného člověka. Je to riziko, kterému se vystavujeme všichni: myslíme si, že toho o člověku hodně víme, a nejhorší je, že mu dáme nálepku a uzavřeme ho do svých předsudků. Podobně Ježíšovi krajané ho znají už třicet let a myslí si, že vědí všechno! “ Ale copak to není ten chlapec, kterého jsme viděli vyrůstat, syn tesaře a Marie? Ale odkud se vzal, tyhle věci?“. Nedůvěra… ve skutečnosti si nikdy nevšimli, kdo Ježíš skutečně je. Zastavují se u zevnějšku a odmítají Ježíšovu novost.

A tady se dostáváme k jádru problému: když se necháme ovládnout pohodlím zvyku a diktaturou předsudků, je těžké otevřít se novému a nechat se ohromit. Řídíme to my: zvykem, předsudky… Nakonec tak často jen hledáme potvrzení svých představ a schémat v životě, ve zkušenostech a dokonce i v lidech, abychom se nikdy nemuseli snažit o změnu. A to se může stát i u Boha, právě nám věřícím, nám, kteří si myslíme, že Ježíše známe, že už toho o něm tolik víme a že nám stačí opakovat stále totéž. A to u Boha nestačí. Ale bez otevřenosti vůči novým věcem a především – dobře poslouchejte – bez otevřenosti vůči Božím překvapením, bez úžasu se víra stává unavenou litanií, která pomalu odumírá a stává se zvykem, společenským návykem. Použil jsem  slovo „údiv“. Co je to, údiv? Údiv nastává právě při setkání s Bohem: „Setkal jsem se s Pánem“. Čtěme evangelium: lidé, kteří se setkají s Ježíšem a poznají ho, pociťují často údiv. A my se při setkání s Bohem musíme vydat touto cestou: pociťovat údiv. Je to jako certifikát záruky, že toto setkání je pravdivé, není zvykové.

Proč nakonec Ježíšovi krajané Ježíše nepoznají a neuvěří v něj? Proč? Jaký to má důvod? Několika slovy můžeme říci, že nepřijímají pohoršení z Vtělení. Neznají to, toto tajemství Vtělení, ale nepřijímají tajemství: neznají ho. Důvod je nevědomý a cítí, že je pohoršující, že nesmírnost Boha se zjevuje v malosti našeho těla, že Syn Boží je synem tesaře, že božství je skryto v lidství, že Bůh přebývá ve tváři, ve slovech, v gestech prostého člověka. Tady je ten skandál: vtělení Boha, jeho konkrétnost, jeho „každodennost“. A Bůh se stal konkrétním člověkem, Ježíšem z Nazareta, stal se společníkem na cestě, stal se jedním z nás. „Jsi jeden z nás“, říci Ježíši: krásná modlitba! Je to proto, že jeden z nás nám rozumí, doprovází nás, odpouští nám, tolik nás miluje. Ve skutečnosti je pohodlnější mít abstraktního a vzdáleného Boha, který se nevměšuje do situací a který přijímá víru vzdálenou životu, problémům, společnosti. Nebo rádi věříme v boha „se speciálními efekty“, který dělá jen výjimečné věci a vždy vyvolává velké emoce. Naopak, drazí bratři a sestry, Bůh je vtělený: Bůh je pokorný, Bůh je laskavý, Bůh je skrytý, přibližuje se nám tím, že se zabydluje v běžném životě. A tak se nám stává jako Ježíšovým krajanům, že když prochází kolem, nepoznáme ho. Vracím se k oné krásné větě svatého Augustina: „Bojím se Boha, Pána, když prochází“. Ale Augustine, proč se bojíš? „Bojím se, že ho nepoznám. Bojím se Pána, když prochází. Timeo Dominum transeuntem.“ Vskutku ho nepoznáváme, jsme jím pohoršeni. Přemýšlejme nad tím, jak se naše srdce staví k této skutečnosti. 

Nyní v modlitbě prosíme Pannu Marii, která přijímala Boží tajemství v každodenním životě Nazareta, aby měla oči a srdce zbavené předsudků a oči otevřené úžasu: „Pane, ať se s tebou setkám!“ A když se setkáváme s Pánem, je tu tento údiv. Setkáváme se s ním v normálním životě: s očima otevřenýma pro Boží překvapení, pro jeho skromnou a skrytou přítomnost v každodenním životě.

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News

Na závěr každého proslovu papež František vkládá větu : “ A prosím nezapomínejte se za mě modlit“   tak vás prosím modleme se za papeže  zejména nyní, kdy se zotavuje po operaci. 

Vít Grec

„Přijde Paraklet, kterého pošlu od Otce“ (J 15,26). Těmito slovy Ježíš slibuje učedníkům Ducha svatého, konečný dar, dar darů. Přivítejme dnes toto slovo, které není snadné přeložit, protože obsahuje několik významů. Paraklet v podstatě znamená dvě věci: Utěšitel a Přímluvce.

Zaprvé Paraklet je Utěšitel. Každý z nás, zvláště v těžkých chvílích, jako je ta, kterou právě procházíme kvůli pandemii, hledá útěchu. Často se však uchylujeme pouze k pozemské útěše, která brzy vyprchá. Jsou to chvilkové útěchy. Ježíš nám dnes nabízí útěchu z nebe, Ducha, „dokonalého Utěšitele“ (Sekvence). Jaký je v tom rozdíl? Útěchy světa jsou jako anestetika: přinášejí chvilkovou úlevu, ale neléčí hluboké zlo, které nosíme v sobě. Rozptylují a odvádějí pozornost, ale neléčí do hloubky. Působí na povrchu, na úrovni smyslů, ale stěží v srdci. Protože jen ten, kdo nám dává pocítit, že jsme milováni takoví, jací jsme, dává srdci pokoj. Duch svatý, Boží láska, to dokáže: sestupuje do našeho nitra a jako Duch působí v našem duchu. Navštěvuje “v intimitě srdce“, jako „milý host duše“. Je to právě Boží něha, která nás nenechává samotné, protože být s těmi, kdo jsou sami, znamená už je utěšovat.

Sestro, bratře, pokud cítíš temnotu osamělosti, pokud v sobě nosíš balvan, který dusí naději, pokud máš v srdci palčivou ránu, pokud nemůžeš najít cestu ven, otevři se Duchu svatému. Bonaventura napsal, že „tam, kde je větší soužení, přináší větší útěchu, ne jako svět, který v blahobytu utěšuje a lichotí, ale v neštěstí zesměšňuje a odsuzuje“ (Kázání mezi oktávem Nanebevstoupením Páně). To dělá svět, to dělá především nepřátelský duch, ďábel: nejprve nám lichotí a dává nám pocit nepřemožitelnosti. To jsou ďáblovy lichotky, které vzbuzují marnivost. Pak nás sráží a dává nám pocit chyby. Hraje si s námi. Dělá vše pro to, aby nás srazil dolů, zatímco Duch Zmrtvýchvstalého nás chce pozvednout. Podívejme se na apoštoly: byli tehdy ráno sami a ztraceni, byli ze strachu za zavřenými dveřmi, žili ve strachu a před očima měli všechny své slabosti a selhání. Všichni totiž Ježíše zapřeli. Roky strávené s Ježíšem je nezměnily. Zůstali stejní. Pak přijmou Ducha a všechno se změní: problémy a chyby zůstávají stejné, ale už se jich nebojí, protože nebojí se ani těch, kteří jim chtějí ublížit. Cítí se vnitřně utěšeni a chtějí vylévat Boží útěchu. Dříve se báli, nyní se bojí jen toho, že nevydají svědectví o přijaté lásce. Ježíš prorokoval: „Duch o mně vydá svědectví a vy také vydejte svědectví“ (Jan 15,26-27).

A pojďme ještě o krok dál. I my jsme povoláni vydávat svědectví v Duchu svatém, stát se paraklety, tedy utěšiteli. Ano, Duch nás žádá, abychom dali tělo této jeho útěše. Jak to můžeme udělat? Ne velkolepými proslovy, ale tím, že se sblížíme; ne slovy o okolnostech, ale modlitbou blízkosti. Připomeňme si, že blízkost, soucit a vlídnost jsou vždy Božím stylem. Paraklet říká církvi, že dnes je čas útěchy. Je čas radostného hlásání evangelia, nikoli boje proti pohanství. Je čas přinášet radost ze Zmrtvýchvstalého, ne si stěžovat na drama sekularizace. Je čas vylévat lásku na svět, aniž bychom se hlásili ke světskosti. Je čas svědčit o milosrdenství, a nikoliv vštěpovat pravidla a normy. Nastal čas Parakleta! Je to čas svobody srdce v Parakletovi.

Zadruhé Paraklet je potom Přímluvce. V Ježíšově historickém kontextu advokát nevykonával svou funkci jako dnes: místo aby mluvil místo obviněného, obvykle stál vedle něj a navrhoval mu do ucha argumenty na svou obhajobu. Stejně tak Paraklet, „Duch pravdy“ (v. 26), který nezastupuje naše místo, ale brání nás před lží zla tím, že inspiruje naše myšlenky a pocity. Dělá to jemně, aniž by nás nutil: navrhuje, ale nevnucuje se. Duch lži, ten zlý, dělá pravý opak: snaží se nás přinutit, chce, abychom věřili, že jsme vždy povinni podléhat zlým návrhům a podnětům neřestí. Pokusme se tedy přijmout tři návrhy typické pro Parakleta, našeho Přímluvce. Jsou to tři základní protilátky proti tolika pokušením, která jsou dnes tak rozšířená.

První rada Ducha svatého zní: „Žijte v přítomnosti“. Přítomnost, nikoli minulost nebo budoucnost. Paraklet potvrzuje přednost dneška před pokušením nechat se ochromit hořkostí a nostalgií minulosti nebo se soustředit na nejistotu zítřka a nechat se posednout obavami z budoucnosti. Duch nám připomíná milost přítomnosti. Není pro nás lepší chvíle: nyní, kdy jsme, je jedinečný a neopakovatelný okamžik, kdy můžeme konat dobro, kdy můžeme život učinit darem. Žijme přítomností!

Pak také Paraklet radí: „Hledejte celek.“ Celek, ne část. Duch nás neformuje jako uzavřené jedince, ale utváří nás jako církev v rozmanitosti charismat, v jednotě, která nikdy není uniformní. Paraklet potvrzuje primát celku. Duch raději působí a přináší novost v celku, ve společenství. Podívejme se na apoštoly. Byli velmi rozdílní: byl mezi nimi například celník Matouš, který spolupracoval s Římany, a Šimon, zvaný Horlivec, který byl proti nim. Existovaly protichůdné politické názory, různé pohledy na svět. Když však přijali Ducha, naučili se nedávat přednost svým lidským názorům, ale celku, který pochází od Boha. Pokud dnes nasloucháme Duchu, nebudeme se zaměřovat na konzervativce a pokrokáře, tradicionalisty a novátory, pravici a levici: pokud jsou toto kritéria, znamená to, že Duch je v církvi zapomínán. Paraklet nabádá k jednotě, svornosti, harmonii růzností. Dává nám vidět části téhož Těla, bratry a sestry mezi námi. Hledejme celek! A nepřítel chce, aby se rozmanitost změnila v opozici, a proto z nich dělá ideologie. Řekněme „ne“ ideologiím a „ano“ celku.

A konečně třetí skvělá rada: „Upřednostněte Boha před sebou samými“. To je rozhodující krok v duchovním životě, který není souborem našich zásluh a skutků, ale pokorným přijetím Boha. Paraklet potvrzuje primát milosti. Jen když se vyprázdníme, uvolníme místo Pánu; jen když se mu svěříme, znovu najdeme sami sebe; jen když budeme chudí v duchu, staneme se bohatými v Duchu svatém. To platí i pro církev. Vlastními silami nezachráníme nikoho, dokonce ani sami sebe. Pokud budou na prvním místě naše projekty, naše struktury a naše plány reforem, upadneme do funkcionalismu, do efektivismu, do horizontalismu a nepřineseme ovoce. Tyto “-ismy” jsou ideologie, které rozdělují a oddělují. Církev není lidská organizace. Je lidská, ale ne jen lidská organizace. Je chrámem Ducha svatého. Ježíš přinesl na zem oheň Ducha a církev je reformována pomazáním, darovaným pomazáním milosti, silou modlitby, radostí z poslání a odzbrojující krásou chudoby. Postavme Boha na první místo!

Duchu Svatý, Duchu Paraklete, potěš naše srdce. Učiň nás misionáři své útěchy, paraklety milosrdenství pro svět. Náš zastánce, sladký povzbuzovateli duše, učiň nás svědky dnešního Božího dne, proroky jednoty církve a lidstva, apoštoly založenými na tvé milosti, která všechno tvoří a obnovuje.

Amen.

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Jsem rád, že se vracíme k tomuto setkávání tváří v tvář. Řeknu vám totiž, že není pěkné mluvit do prázdného sálu. Nyní, po mnoha měsících, jsme se opětovně shledali, díky odvaze mons. Sapienzy (regenta Papežského domu, pozn. red.), který rozhodl, že se audience bude konat zde. Je skvělý! Opět se setkávám s lidmi, s každým z vás a jeho vlastním příběhem, s lidmi, kteří přicházejí ze všech koutů, z Itálie, Spojených států, Kolumbie…Tamhle je malé fotbalové mužstvo čtyř švýcarských bratříčků. Chybí ještě sestřička, doufejme, že přijde také ona…Těší mne, že každého z vás vidím, protože v Pánu jsme všichni bratři, a když se na sebe díváme, pomáhá nám to, abychom se jeden za druhého modlili. Také lidé zdaleka se vždy přiblíží. Je tu nepostradatelná sestra Geneviéve, která přijela z Lunaparku (řeholnice Malých sester Ježíšových, která působí v římském lunaparku)…Je vás hodně a všichni jste tady. Děkuji za vaši přítomnost a návštěvu. Přineste papežovo poselství všem. Poselství o tom, že se za všechny modlím a prosím je, aby se modlili za mě, a byli sjednoceni v modlitbě.

Pokud  mluvíme o modlitbě, křesťanská modlitba, stejně jako celý křesťanský život, není procházka růžovým sadem. Nikdo z velikánů modlitby, s nimiž se setkáváme v Bibli a dějinách církve, se nevyznačoval „snadnou“ modlitbou. Jistě, můžeme něco papouškovat, ale to není modlitba. Modlitba zajisté dopřává hluboký pokoj, avšak skrze vnitřní a leckdy velice tvrdý boj, který někdy může provázet dlouhá životní údobí. Modlit se není jednoduché, a proto před modlitbou utíkáme. Pokaždé, když chceme začít, nám okamžitě přicházejí na mysl mnohé jiné činnosti, které se v onu chvíli zdají důležitější a naléhavější. Také se mi to stává! Jdu se trochu modlit a pak si vzpomenu, že musím ještě to či ono udělat…Prcháme před modlitbou, nevím proč, ale je to tak. Téměř vždy, když modlitbu odložíme, si povšimneme, že ony záležitosti vůbec nebyly podstatné a že jsme zbytečně mrhali časem. Takto nás Nepřítel klame.

Všichni mužové a ženy náležící Bohu nás zpravují nejenom o radosti z modlitby, nýbrž také o svízelích a námaze, které může přivodit. V některých okamžicích je třeba urputně bojovat o to, abychom zachovali věrnost časům a způsobům modlitby. Někteří světci v modlitbě po léta pokračovali, aniž by v ní zakoušeli jakoukoli zálibu či vnímali její užitečnost. Ticho, modlitba a soustředění jsou náročné úkony, proti kterým se občas lidská přirozenost vzpírá. Raději bychom se ocitli v jakékoli jiné části světa, než v oné kostelní lavici při modlitbě. Kdo se chce modlit, musí pamatovat, že víra není nic lehkého a chvílemi se ubírá téměř naprostou temnotou bez opěrných bodů. V životě víry se mohou dostavit bezútěšné chvíle, které někteří světci označují za „temnou noc“. Nic necítí, ale nadále se modlí.

Katechismus vyjmenovává dlouhou řadu nepřátel modlitby (srov. KKC 2726-2728), kteří modlitbu znesnadňují a působí obtíže. Někdo pochybuje o tom, že modlitba skutečně dosáhne ke Všemohoucímu, a dotazuje se, proč ale Bůh mlčí? Je-li všemohoucí, mohl by pronést pár slov a skoncovat s tím. Vzhledem k neuchopitelnosti Boha jiní podezírají modlitbu z toho, že jde o pouhou psychologickou činnost, o něco možná užitečného, ovšem nikoli pravdivého ani nezbytného: člověk ji může provozovat, aniž by musel věřit. A existuje řada dalších vysvětlení.

Nejhorší nepřátelé modlitby ale obývají naše nitro. Katechismus je nazývá těmito slovy: „malomyslnost nad naší vyprahlostí; smutek nad tím, že nedáváme Pánu všechno, protože máme „mnoho majetku“; zklamání z toho, že jsme nebyli vyslyšeni podle své vůle; naše zraněná pýcha, která se vzpírá připustit, že jsme nehodní hříšníci; přecitlivělost, že nejsme hodni se modlit” (2728). Jistě se jedná o povšechný seznam, v kterém bychom mohli dále pokračovat.

Co dělat v čase pokušení, kdy se vše jeví vratce? Když prozkoumáme dějiny spirituality, ihned si povšimneme, nakolik byla pro učitele duše jasná tato situace, kterou jsme právě popsali. Každý z nich poskytl nějaký přínos k jejímu překonání – moudré slovo či podnět, jak zvládat časy plné nesnází. Nejde o abstraktní teorie, nýbrž spíše o rady, vycházející ze zkušenosti, které ukazují, nakolik je důležité odolat a vytrvat v modlitbě.

Bylo by zajímavé probrat alespoň některé z těchto rad, protože každá si zaslouží hlubší výklad. Kupříkladu Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly jsou útlou, ale velice moudrou knihou, která nás učí, jak vnést do vlastního života řád. Vede nás k pochopení toho, že křesťanský život je boj a rozhodnutí stát pod Kristovým, a nikoli ďáblovým praporem, ve snaze o činění dobra, i když je to obtížné.

V čase zkoušky je dobré připomenout si, že nejsme sami, že po našem boku někdo nad námi bdí a chrání nás. Také sv. Antonín, opat, zakladatel křesťanského mnišství v Egyptě, procházel strašlivými momenty, při kterých se modlitba měnila v tuhý boj. Jeho životopisec sv. Atanáš, biskup alexandrijský, vypráví, že jedna z nejhorších takovýchto epizod se svatému poustevníku přihodila kolem pětatřiceti let, ve středním věku, který pro mnohé znamená krizi. Antonína ona zkouška zneklidnila, ale vytrval. Když se konečně vrátil klid, obrátil se ke svému Pánu s téměř vyčítavým tónem: „Ale Pane, kde jsi byl? Proč jsi nepřišel a neukončil mé trápení?“ A Ježíš mu odpověděl: „Antoníne, byl jsem tam. Čekal jsem ale, jestli tě uvidím bojovat“ (Život svatého Antonína poustevníka, 10).

Bojovat v modlitbě. Modlitba se mnohdy stává zápasem. Vzpomínám na něco, co jsem zblízka zažil ve své předchozí diecézi. V jednom manželství tam měli devítiletou dceru, s jejíž nemocí si lékaři nevěděli rady. V nemocnici nakonec jeden lékař řekl její matce, aby zavolala svého manžela, který pracoval jako dělník. Když se dostavil, dozvěděl se, že jeho dítě nepřežije noc. Ten muž možná nechodil každou neděli na mši, ale měl velikou víru. Vyšel ven s pláčem, nechal manželku s dcerou v nemocnici, nasedl na vlak a rozjel se do sedmdesát kilometrů vzdáleného Luján, k patronce Argentiny. Bylo deset hodin v noci a bazilika Panny Marie už byla zavřená, a tak se přimkl ke vstupní mříži a celou noc v modlitbě zápasil o zdraví své dcery. Není to nic smyšleného – prožil jsem to a viděl onoho muže, jak tam bojuje. Ráno, když v šest hodin otevřeli kostel, vešel dovnitř, pozdravil Matku Boží a vrátil se domů. Bojoval celou noc. Když přijel do nemocnice, manželka tam nebyla. Pomyslel si, že dcera zemřela: „Ne, to mi Panna Maria nemůže udělat“. Pak se ale jeho žena objevila, usmívala se a vyprávěla, že v noci došlo k náhlé změně a dívka se uzdravila. Onen muž si svým zápasem v modlitbě vybojoval milost od Matky Boží, Panna Maria ho vyslyšela. Viděl jsem, že modlitba činí zázraky, protože se dovolává laskavosti Boha, který nás má rád jako otec. Když nám neudělí zrovna tuto milost, udělá nám jinou, kterou časem poznáme. Zápas v modlitbě je však vždy nezbytný – někdy totiž o nějakou milost prosíme vlažně, neochotně, nerozhodně. Tak se nežádá o vážné věci. Modlitba je boj a Pán je stále s námi.

Pokud ve chvíli zaslepení jeho přítomnost nepostřehneme, podaří se nám to v budoucnosti. Také nám se tedy stane, že zopakujeme tutéž větu, kterou jednoho dne pronesl patriarcha Jakub: „Opravdu, Hospodin je na tomto místě, a já jsem to nevěděl!“ (Gn 28,16). Když na konci svého života obrátíme zrak zpět, budeme moci vyslovit: “Myslel jsem, že jsem byl sám, ale nebylo to tak, Ježíš byl se mnou”. Všichni to budeme moci vyslovit.

Přeložila Jana Gruberová

převzato z webu Vatican News

Evangelista Matouš vypráví, že za onoho velikonočního úsvitu „nastalo velké zemětřesení. Anděl Páně sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něj“ (v.2). Onen veliký kámen, který měl zpečetit vítězství zla a smrti, byl svalen k nohám a stal se stoličkou pro Pánova anděla. Všechny plány a odpor Ježíšových nepřátel a pronásledovatelů byly marné, všechna pečetidla se rozpadla. Obraz anděla, sedícího na kameni, je konkrétním, viditelným projevem Božího vítězství nad zlem, projevem Ježíšova vítězství nad vládcem tohoto světa, vítězství světla nad temnotou. Ježíšův hrob neodkryl nějaký fyzický jev, nýbrž Pánův zásah. Jak Matouš dodává, andělův „zjev byl jako  blesk a jeho roucho bílé jako sníh“ (v.3). Tyto podrobnosti symbolizují zásah samotného Boha, který je nositelem nové éry a posledních časů dějin, jelikož Ježíšovo vzkříšení zahájilo poslední část dějin, která může trvat tisíce let, avšak je poslední.

Tento Boží zásah vyvolá dvojí reakci: Strážci nemohou vydržet tuto strhující Boží sílu, jsou otřeseni vnitřním zemětřesením, klesají jako mrtví (v.4.). Moc Vzkříšení poráží ty, kteří byli použiti k tomu, aby zaručili domnělé vítězství smrti. Co tito strážci měli dělat? Vydat se za svými nadřízenými a říci pravdu. Stáli před volbou: buď vyslovit pravdu, anebo se dát přesvědčit těmi, kdo jim přikázali strážit hrob. Jediný způsob, jak je přesvědčit, byly peníze, a tito chudí, ubozí lidé prodali pravdu a s penězi v kapse rozhlašovali: „Ale ne, přišli jeho učedníci a ukradli mrtvé tělo“. Mamon i zde, při Kristově vzkříšení, projevuje svou moc, aby je popřel. Reakce žen se liší, protože anděl Páně je výslovně vyzývá k tomu, aby neměly strach a nehledaly Ježíše v hrobu: „Vy se nebojte“ (v.5).

Z andělových slov můžeme načerpat cenné ponaučení: neochabujme v hledání vzkříšeného Krista, který dává život v hojnosti těm, kteří se s Ním setkají. Najít Krista především znamená odhalit pokoj v srdci. Také ženy v evangeliu, po počátečním strachu, pochopitelně zakoušejí velikou radost, když se opět setkávají se živým Mistrem (v. 8-9). V této velikonoční době přeji všem, aby prožili tutéž duchovní skutečnost a přijali do srdcí, domovů a rodin radostnou velikonoční zvěst: „Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu“ (Antifona k přijímání). Velikonoční zpráva: Kristus žije, provází můj život, je vedle mne. Kristus tluče na dveře mého srdce, abych ho pustil dál, Kristus žije. V těchto velikonočních dnech nám prospěje, když si budeme opakovat: „Pán žije“.

Tato jistota nás vede k tomu, abychom se dnes a po celou velikonoční dobu modlili „Regina Caeli, laetare, tedy Vesel se, nebes Královno“. Poprvé ji takto pozdravil anděl Gabriel: „Buď zdráva, milostiplná!“ (Lk 1,28). Nyní se Mariina radost naplnila: Ježíš žije, láska zvítězila. Kéž se toto stane i naší radostí!

Přeložila Jana Gruberová

Převzato z Vatican News