Promluva papeže Františka před modlitbou Regina Coeli na Velikonoční pondělí
Pondělí ve velikonočním oktávu se nazývá také „andělovo“, protože si připomínáme jeho setkání se ženami, které přicházejí k Ježíšovu hrobu (Mt 28, 1-15). Anděl jim říká: „Vím, že hledáte Ježíše, ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen“ (v. 5-6). Tento výrok: „Byl vzkříšen“, přesahuje lidské schopnosti. Také ženy, které se vydaly k hrobu a našly jej otevřený a prázdný, nemohly prohlásit: „Byl vzkříšen“, nýbrž pouze to, že hrob byl prázdný. „Byl vzkříšen“ – to je poselství. Jedině anděl mohl vyslovit, že Ježíš vstal z mrtvých, a to ze své moci nebeského hlasatele, z moci propůjčené Bohem, stejně jako jedině anděl mohl říci Marii: „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš“ (Lk 1,31). Proto se dnešnímu pondělí říká „andělovo“, neboť pouze anděl – z moci Boží – může prohlásit, že Ježíš byl vzkříšen.

Evangelista Matouš vypráví, že za onoho velikonočního úsvitu „nastalo velké zemětřesení. Anděl Páně sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něj“ (v.2). Onen veliký kámen, který měl zpečetit vítězství zla a smrti, byl svalen k nohám a stal se stoličkou pro Pánova anděla. Všechny plány a odpor Ježíšových nepřátel a pronásledovatelů byly marné, všechna pečetidla se rozpadla. Obraz anděla, sedícího na kameni, je konkrétním, viditelným projevem Božího vítězství nad zlem, projevem Ježíšova vítězství nad vládcem tohoto světa, vítězství světla nad temnotou. Ježíšův hrob neodkryl nějaký fyzický jev, nýbrž Pánův zásah. Jak Matouš dodává, andělův „zjev byl jako  blesk a jeho roucho bílé jako sníh“ (v.3). Tyto podrobnosti symbolizují zásah samotného Boha, který je nositelem nové éry a posledních časů dějin, jelikož Ježíšovo vzkříšení zahájilo poslední část dějin, která může trvat tisíce let, avšak je poslední.

Tento Boží zásah vyvolá dvojí reakci: Strážci nemohou vydržet tuto strhující Boží sílu, jsou otřeseni vnitřním zemětřesením, klesají jako mrtví (v.4.). Moc Vzkříšení poráží ty, kteří byli použiti k tomu, aby zaručili domnělé vítězství smrti. Co tito strážci měli dělat? Vydat se za svými nadřízenými a říci pravdu. Stáli před volbou: buď vyslovit pravdu, anebo se dát přesvědčit těmi, kdo jim přikázali strážit hrob. Jediný způsob, jak je přesvědčit, byly peníze, a tito chudí, ubozí lidé prodali pravdu a s penězi v kapse rozhlašovali: „Ale ne, přišli jeho učedníci a ukradli mrtvé tělo“. Mamon i zde, při Kristově vzkříšení, projevuje svou moc, aby je popřel. Reakce žen se liší, protože anděl Páně je výslovně vyzývá k tomu, aby neměly strach a nehledaly Ježíše v hrobu: „Vy se nebojte“ (v.5).

Z andělových slov můžeme načerpat cenné ponaučení: neochabujme v hledání vzkříšeného Krista, který dává život v hojnosti těm, kteří se s Ním setkají. Najít Krista především znamená odhalit pokoj v srdci. Také ženy v evangeliu, po počátečním strachu, pochopitelně zakoušejí velikou radost, když se opět setkávají se živým Mistrem (v. 8-9). V této velikonoční době přeji všem, aby prožili tutéž duchovní skutečnost a přijali do srdcí, domovů a rodin radostnou velikonoční zvěst: „Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu“ (Antifona k přijímání). Velikonoční zpráva: Kristus žije, provází můj život, je vedle mne. Kristus tluče na dveře mého srdce, abych ho pustil dál, Kristus žije. V těchto velikonočních dnech nám prospěje, když si budeme opakovat: „Pán žije“.

Tato jistota nás vede k tomu, abychom se dnes a po celou velikonoční dobu modlili „Regina Caeli, laetare, tedy Vesel se, nebes Královno“. Poprvé ji takto pozdravil anděl Gabriel: „Buď zdráva, milostiplná!“ (Lk 1,28). Nyní se Mariina radost naplnila: Ježíš žije, láska zvítězila. Kéž se toto stane i naší radostí!

Přeložila Jana Gruberová

Převzato z Vatican News

Milé sestry, milí bratři, 

již druhý rok jsme v situaci, kdy možnost slavit Velikonoce společně v kostele je velice omezená, a tak mnozí z vás možná zvolí variantu slavení Velikonoc doma v rodinném kruhu a s dětmi.  Inspirací pro takový způsob domácí bohoslužby se najde na internetu nepřeberné množství. Abychom vám výběr trochu ulehčili, nabízíme na odkazech níže texty, návody, videa a inspirace ze tří zdrojů, které svou povahou a zaměřením představují dostatečně pestrou paletu. Věřím, že si z této nabídky vyberete pro vás to pravé.  V každém případě budeme duchem spolu v modlitbách.

Přeji vám požehnaný a plodný čas Velikonoc.

Vít Grec   

Drazí bratři a sestry,

Vstoupili jsme do svatého týdne. Již podruhé ho prožíváme v kontextu pandemie. Minulý rok jsme byli více šokovaní. Tento rok jsme již zkušenější. Ekonomická krize se prohloubila.

A co dělá Bůh v této historické situaci naší společnosti? Bere na sebe kříž. Ježíš přijímá kříž, bere na sebe zlo, které s sebou taková situace nese, totiž zlo tělesné, psychické a především zlo duchovní. Protože Zlý využívá krize k rozsévání nedůvěry, zoufalství a nesporů.

A my? Co máme dělat? Ukazuje, nám to Panna Maria,  která je také první učednicí svého syna. Následovala svého syna. Svojí část utrpení, temnoty a ztráty nesla cestou utrpení, zatímco v srdci nesla hořící lampu víry. Z milosti Boží můžeme jít touto cestou také my. Jdeme křížovou cestu všedního dne a potkáváme tváře tolika bratří a sester v nesnázích. Nemůžeme prostě jenom jít lhostejně dál. Nechme se pohnout lítostí a vyjděme druhým vstříc. V takové chvíli si můžeme říct, jako mohl Šimon Kyrenský: “Proč zrovna já?” Ale potom objevíme ten dar, který se nás dotkl bez naší zásluhy.

Modleme se za všechny oběti násilí, zvláště za oběti dnešního atentátu v Indonésii před katedrálou v Makassaru.

Ať nám pomáhá Panna Maria, která jde napřed po naší cestě víry.

Přeložil Petr Vacík SJ

Převzato z Vatican News

 

Zahajujeme pouť postní dobou, která se otevírá slovy proroka Joela, naznačujícími směr. Je to výzva, která povstává ze srdce Boha, jenž nás s otevřenou náručí a očima plnýma stesku snažně prosí: „Obraťte se ke mně celým svým srdcem“ (Jl 2,12). Vraťte se ke mně. Postní doba je cesta zpět k Bohu. Kolikrát jsme Pánu v zaneprázdněnosti anebo lhostejnosti řekli: „Přijdu za Tebou později, počkej…Dnes nemohu, ale zítra se začnu modlit a dělat něco pro druhé“. A tak se to děje den za dnem. Nyní Bůh apeluje na naše srdce. V životě stále budou věci na dělání a stále budeme mít pohotové omluvy, avšak, bratři a sestry, dnes je čas vrátit se k Bohu.

„Obraťte se ke mně, praví Hospodin, obraťte se ke mně celým svým srdcem“. Postní doba je cesta, která se cele týká našeho života i nás samých. Je to čas k prověření stezek, jimiž se ubíráme, abychom našli tu, která nás dovede zpět domů, abychom opětovně odkryli onu zásadní vazbu k Bohu, na níž vše závisí. Postní doba není sbírka zbožných úkonů, nýbrž rozlišení toho, kam se zaměřuje srdce. Toto je jádro postní doby: kam míří mé srdce?. Zkusme se ptát sami sebe: kam mne vede má životní navigace, k Bohu, anebo k mému sobectví? Žiji k Pánově potěše, anebo aby si mne někdo všímal, chválil mne, upřednostňoval, stavěl na první místo a tak dál…? Mám vrtkavé srdce, které urazí krok vpřed a druhý zpátky, trochu miluje Pána a trochu svět, anebo mé srdce tkví pevně v Bohu? Libuji si ve svém pokrytectví, anebo zápasím, abych srdce vymanil ze svazující obojakosti a falše?

Cesta postní dobou je exodus, je to exodus z otroctví do svobody. Těchto čtyřicet dní nám připomíná čtyřicet let, za kterých Boží lid putoval pouští, aby se navrátil do země svého původu. Jak ale bylo těžké opustit Egypt! Bylo mnohem těžší opustit Egypt, který se Božímu lidu vryl do srdce, než ten, ze kterého prchali. Tento Egypt si stále nosili s sebou. Na cestě se ustavičně objevuje pokušení oplakávat tamní blahobyt, obracet se zpět, vázat se na minulé vzpomínky, na nějakou modlu. Pro nás platí totéž: návratu k Bohu překáží naše nezdravá lnutí, zdržují jej svůdné smyčky neřestí, klamné jistoty vkládané do peněz a vnějšího zdání, ochromující bědování nad vlastním osudem. Pokud chceme kráčet dál, je třeba těmto přeludům strhnout masku. 

Položme si tedy otázku: jak na pouti k Bohu postupovat? Pomůže nám vyprávění Božího slova o takových cestách zpět. Pohleďme na marnotratného syna a pochopíme, že také pro nás nastal čas vrátit se zpět k Otci. Jako onen syn jsme zapomněli na vůni domova, cenné jmění jsme promrhali v nicotnostech a zůstaly nám prázdné ruce a nespokojené srdce. Upadli jsme: jsme děti, které neustále padají, jako batolata, která se pokoušejí chodit, ale pokaždé skončí na zemi a potřebují, aby je tatínek vždy zdvihl. Na nohy nás staví Otcovo odpuštění: prvním krokem na naší cestě zpět je Boží odpuštění, zpověď. Co se týče zpovědi, pěkně prosím, aby zpovědníci byli jako otec, který nešvihá bičem, ale objímá.

Dále se potřebujeme vrátit k Ježíši, jako onen malomocný, který se k němu po uzdravení vrací, aby mu poděkoval. Bylo jich vyléčeno deset, avšak on jediný byl také zachráněn, neboť přišel zpět k Ježíši (srov. Lk 17, 12-19). Všichni, skutečně všichni máme duchovní nemoci, ze kterých se sami nemůžeme vyléčit, všichni máme zakořeněné zlozvyky, které sami neumíme vymýtit, všechny nás ochromuje strach, který sami neporazíme. Potřebujeme se připodobnit onomu malomocnému, který se vrátil k Ježíši a vrhl se mu k nohám. Prospěje nám Ježíšovo uzdravení, je zapotřebí ukázat mu své rány a vyslovit: „Ježíši, jsem zde před tebou, se svým hříchem a ubohostí. Ty jsi lékař, můžeš mne vysvobodit. Uzdrav mé srdce, uzdrav mne z malomocenství“.

Boží slovo žádá, abychom se vrátili k Otci a Ježíši. A ještě jsme vyzváni, abychom se vrátili k Duchu svatému. Popel na hlavě nám připomíná, že jsme prach a v prach se obrátíme. Avšak do tohoto našeho prachu Bůh vdechl svého Ducha života. Nemůžeme tedy žít v honbě za prachem, pachtěním se po věcech, které dnes jsou a zítra pominou. Vraťme se k Duchu, Dárci života, vraťme se k Ohni, který vzkřísí náš popel. Onen oheň nás učí lásce – ačkoli jsme nadále prach, jak říká liturgický hymnus, je to „prach zamilovaný“. Vraťme se k modlitbě k Duchu svatému, opětovně odhalme oheň chvály, který spaluje popel nářků a rezignace.

Bratři a sestry, tato naše zpáteční cesta k Bohu je možná jedině díky tomu, že On se vydal na cestu k nám. Opačně by to nebylo možné. Ještě předtím, než jsme se za Ním vypravili, sestoupil k nám, předešel nás, vyšel nám vstříc. Sestoupil ještě níže, než jsme si dokázali představit: učinil se hříchem, smrtí, jak nám připomněl sv. Pavel: „S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem“ (2 Kor 5,21), jak jsme právě slyšeli. Sestoupil do našeho hříchu a smrti, dotkl se hříchu, dotkl se naší smrti, aby nás nenechal samotné a provázel nás na cestě. Naše pouť tudíž spočívá v tom, že se dáme vzít za ruku. Otec, který nás volá, je Ten, který vychází z domu, aby nás vyhlížel; Pán, který nás uzdravuje, je Ten, který se dal zranit na kříži; Duch, který nás přivádí ke změně života, je Ten, který silně a něžně vane nad naším prachem.

Proto ona apoštolova úpěnlivá prosba: “Smiřte se s Bohem!” (v.20). Smiřte se s Bohem, protože ona pouť se nezakládá na našich silách, nikdo se s Bohem nesmíří vlastními silami. Obrácení srdce, projevované gesty a úkony, je možné jedině tehdy, pokud vychází z prvenství Božího konání. K Bohu nás nenavracejí naše schopnosti či zásluhy vystavované na odiv, nýbrž jeho milost, nabízející se k přijetí. Zachrání nás milost, spása je čirá milost, čirá bezplatnost. Ježíš to jasně řekl v evangeliu: Neospravedlňuje nás spravedlnost, prokazovaná před lidmi, nýbrž upřímný vztah k Otci. Na počátku našeho návratu k Bohu stojí uznání, že potřebujeme Jej a Jeho milosrdenství, potřebujeme Jeho spásu. Toto je správná cesta, cesta pokory. Buď vnímám, že jsem potřebný, anebo se cítím soběstačně.

Dnes skláníme hlavu, abychom obdrželi popelec. Na konci postní doby se skloníme ještě víc, abychom bratrům umývali nohy. Postní doba je pokorné sestupování do vlastního nitra a k druhým. Znamená to pochopit, že spása není výstup za slávou, nýbrž pokoření z lásky do naprosté nepatrnosti. Abychom na této cestě neztratili směr, postavme se před Ježíšův kříž, který je Božím mlčenlivým stolcem. Hleďme denně na jeho rány, rány, které si odnesl do nebe a každodenně je ukazuje Otci ve své přímluvné modlitbě. Hleďme denně na jeho rány. V oněch otvorech rozpoznáváme naši prázdnotu a provinění, zranění hříchem, údery, které nám ublížily. Jeho rány jsou pro nás otevřeny a jeho ranami jsme byli uzdraveni (srov. 1 Petr 2,25; Iz 53,5). Polibme je a pochopíme, že právě tam, v nejbolestnějších trhlinách našeho života, nás Bůh očekává ve svém nekonečném milosrdenství. Právě tam, kde jsme nejvíce zranitelní a nejvíce se stydíme, nám Bůh vyšel naproti. A nyní, poté, co nám vyšel vstříc, nás zve, abychom se k Němu vrátili a znovu se těšili z toho, že nás miluje.

Převzato z Vatican News – přeložila Jana Gruberová