V neděli po mši proběhne sbírka materiální pomoci pro ukrajinské uprchlíky, která bude poté předána Nadaci sester boromejek k distribuci.  Nadace pomáhá s vybavováním ubytovacích kapacit nábytkem, vším potřebným pro spaní a předměty denní potřeby a osobní hygieny. Největší poptávka je v současnosti po spacích pytlích, karimatkách nafukovacích matracích, ložním prádle, dekách a přikrývkách, ručnících, dámských hygienických potřebách, mýdlech, šamponech, sprchových gelech, zubních pastách a kartáčcích. Dále jsou potřeba mycí a úklidové prostředky, prací prášky a další.  Kompletní seznam potřebných věcí je na letáčku ZDE. Pokud můžete některé z věcí poskytnout, přineste je s sebou v neděli do kostela. Po mši je shromáždíme a roztřídíme. Zároveň prosíme, abyste pokud můžete, přinesli vhodné krabice, abychom mohli věci jednodušeji přepravit k boromejkám do Řep. 

Můžete-li věnovat nábytek, zejména postele a matrace, prosím kontaktujte přímo nadaci. 

Je možné přispět i peněžním darem na účet nadace, platební QR kód je na letáčku.  

Uvítáme vaši pomoc při realizaci sbírky a její roztřídění. Dále bude podle velikosti sbírky případně potřeba pomoci s přepravou. Dobrovolníky prosím, aby se mi ozvali předem na adresu svvojtech.rada(zavináč)gmail.com. 

Moc děkujeme všem na pomoc!

Zveme vás na pravidelnou modlitbu se zpěvy Taizé. Sejdeme se na ochoze u varhan ve 20 hodin v pátek 18.3.2022. 

Pozvěte i vaše známé a přátele. 

Vít Grec 

Papež František se obrací s výzvou k nám všem, věřícím i nevěřícím.  Říká: „Ježíš nás naučil, že na nesmyslné, ďábelské násilí se reaguje Božími zbraněmi – modlitbou a postem.

Vyzývám všechny, aby z příští středy 2. března, Popeleční středy, učinili Den postu za mír.

Povzbuzuji k tomu zejména věřící, aby se v onen den intenzivně věnovali modlitbě a postili se. Kéž Královna pokoje chrání svět před válečným šílenstvím“.

podle Vatican News zpracoval Vít Grec

S postem a modlitbou nemusíme čekat až na Popeleční středu, můžeme se začít postit  již zítra, v pátek! 

Promluva papeže Františka před polední modlitbou v neděli 16. ledna
 

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium dnešní liturgie vypráví o svatební hostině v Káně, kde Ježíš proměnil vodu ve víno k radosti ženicha a nevěsty. A končí takto: „To byl začátek znamení, která Ježíš konal; zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili“ (J 2,11). Všimněme si, že evangelista Jan nemluví o zázraku, tedy o mocné a mimořádné události, která vyvolává údiv. Píše, že v Káně se stalo znamení, které vzbudilo víru učedníků. Můžeme si tedy položit otázku: Co je podle evangelia „znamení“?

Znamení je signálem, který zjevuje Boží lásku, to znamená, že neupozorňuje na sílu daného projevu, ale na lásku, která jej vyvolala. Učí nás něco o Boží lásce, která je vždy blízká, něžná a soucitná. První znamení se objeví, když dva novomanželé prožívají potíže v nejdůležitější den svého života. Uprostřed hostiny zmizí podstatný prvek oslavy, víno, a hrozí, že radost vyprchá pod náporem kritiky a nespokojenosti hostů. Představte si, jak může svatební hostina pokračovat pouze s vodou, je to hrozné, nevěsta a ženich udělají hrozný dojem!

Je to Panna Maria, která si problému všimne a nenápadně na něj Ježíše upozorní. A ten zasahuje bez hluku, aniž by to takřka dal najevo. Vše se odehrává v ústraní, vše se odehrává „v zákulisí“: Ježíš říká služebníkům, aby naplnili nádoby vodou, z níž se stane víno. Takto jedná Bůh, s blízkostí a diskrétností. Ježíšovi učedníci to vidí: vidí, že díky němu se svatební hostina stala ještě krásnější. A také vidí Ježíšův způsob jednání, jeho službu ve skrytosti – takový je Ježíš: pomáhá nám, slouží nám ve skrytosti, v tomto okamžiku, takže pochvaly za dobré víno pak směřují k ženichovi, nikdo si toho nevšimne, jen služebníci. Tak se v nich začíná rozvíjet zárodek víry, to znamená, že věří, že v Ježíši je přítomen Bůh, Boží láska.

Je krásné pomyslet na to, že první znamení, které Ježíš vykoná, není mimořádné uzdravení nebo zázrak v jeruzalémském chrámu, ale gesto, které vychází vstříc prosté a konkrétní potřebě obyčejných lidí, gesto domácí, gesto, řekněme zázrak po špičkách, diskrétní, tiché. Je připraven nám pomoci, pozvednout nás. A tak, pokud jsme pozorní k těmto „znamením“, jsme získáni jeho láskou a stáváme se jeho učedníky.

Znamení v Káně má však ještě jeden charakteristický rys. Obecně platí, že víno, které se podávalo na konci hostiny, bylo nejméně dobré, a tak se to dělá i dnes. V té chvíli lidé nerozlišují mezi dobrým a zředěným vínem. Ježíš se naopak postará o to, aby hostina skončila tím nejlepším vínem. Symbolicky nám to říká, že Bůh pro nás chce to nejlepší, chce, abychom byli šťastní. Neklade nám žádné meze a nežádá od nás žádný závazek. V Ježíšově znamení není místo pro postranní úmysly, pro požadavky na ty novomanžele. Ne, radost, kterou Ježíš zanechává v našich srdcích, je plná a nesobecká radost. Nikdy to není rozředěná radost, ne!

Proto navrhuji cvičení, které nám může být velmi prospěšné. Zkusme dnes zapátrat ve svých vzpomínkách a hledat znamení, která Pán vykonal v mém životě – každý řekněme: Jaká znamení vykonal Pán v mém životě? Jaký náznak jeho přítomnosti? Znamení, kterými nám dával najevo, že nás miluje; vzpomeňme si na onu těžkou chvíli, kdy mi Bůh dal zakusit svou lásku… A ptejme se sami sebe: jakými nenápadnými a promyšlenými znameními mi dal pocítit svou něhu? Kdy jsem cítil, že je mi Pán nejblíže, kdy jsem nejvíce pociťoval jeho něhu a soucit? Každý z nás má ve své historii takové chvíle. Pojďme a hledejme tato znamení, vzpomeňme si. Kde jsem objevil jeho blízkost? Kde se v mém srdci vzala ta velká radost? Prožijme znovu chvíle, kdy jsme zažili jeho přítomnost a Mariinu přímluvu. Kéž nám ona, Matka, která je stejně jako v Káně vždy pozorná, pomůže vážit si Božích znamení v našem životě.

Přeložil Petr Vacík

převzato z webu Vatican News

Vskutku, evangelium říká, že přišel, aby přebýval mezi námi. Nepřišel nás navštívit a pak odejít; Přišel s námi bydlet, zůstat s námi. Co tedy od nás chce? Touží po velké intimitě. Chce, abychom s ním sdíleli své radosti a utrpení, touhy a obavy, naděje a smutky, lidi a situace. Dělejme to s důvěrou: otevřme mu svá srdce, řekněme mu všechno. Zastavme se v tichu před Betlémem, abychom vychutnali něhu Boha, který se stal blízkým, který se stal tělem. A beze strachu ho pozvěme mezi sebe, do svých domovů, do našich rodin. (Papež František)

Naslouchejme srdcem slovům papeže Františka: „V Betlémě objevujeme, že život Boha koluje v žilách lidstva. Pokud to přijmeme, příběh se změní pro každého z nás. Protože když Ježíš změní naše srdce, středem života už není moje hladové a sobecké já, ale On, kdo se narodil a žije z lásky.“

Požehnané Vánoce !

 

Dnes a zítra si můžete v čase bohoslužeb v kostele vzít betlémské světlo, které jsme pro vás přinesli od skautů. 

Potřebujete k tomu vlastní svíčku, lampu nebo lucernu. 

Vít Grec

Vzhledem k opět sílící intenzitě pandemie COVID-19 vás žádáme, abyste během celého pobytu v kostele při jakékoliv příležitosti dodržovali níže uvedená pravidla.

Platná hygienická opatření pro bohoslužby aplikovaná v kostele sv. Vojtěcha

naposledy aktualizováno 1. listopadu 2021

Bohoslužby a podobná náboženská shromáždění se mohou konat, je při nich třeba dodržovat hygienická opatření.  

Přítomní musí mezi sebou dodržovat rozestupy alespoň 1,5 metru, s výjimkou členů jedné domácnosti.   Prosíme obsazujte židle s vynecháním místa ideálně „šachovnicově“ a využijte i boční lodě a zejména ochoz

V kostele platí povinnost mít nasazený respirátor po celou dobu konání bohoslužby.  Ekvivalentem respirátoru je rouška z nano materiálu s filtrační účinností vyšší než 95% (FFP2, KN95) – nikoliv rouška zdravotnická nebo textilní.

Respirátor musí zakrývat ústa i nos

Účastníci si před vstupem do vnitřních prostor musí vydezinfikovat ruce.

Pokud nejste členy jedné domácnosti, při pozdravení pokoje si nepodávejte ruku. Pozdravte se jiným vhodným způsobem

 

Dovolena je také individuální duchovní služba, tedy bohoslužby, obřady a duchovní doprovázení, kterých se kromě duchovního účastní jednotlivec (např svátost smíření) nebo jedna rodina, která sdílí společnou domácnost.

 

V červnu, poté co tornádo zdevastovalo obce na Hodonínsku, jsme vás požádali o pomoc ve formě peněžních darů na obnovu postižené oblasti a slíbili jsme, že se pokusíme navázat kontakt s některou z postižených farností, abychom jim nabídli pomoc přímo na místě. To se nám nyní povedlo, a jsme ve kontaktu P.Mariánem Kalinou, farářem farnosti Moravská Nová Ves, pod kterou spadá i obec Hrušky. Situace na místě je taková, že pomocných rukou je stále potřeba, ale koordinátorů pomoci na místě ubývá. Z toho důvodu jsou schopni přijmout a zorganizovat pomocníky v počtu max 8 -10 lidí, nicméně pomoc rádi přijmou. Jedná se o rozmanité fyzické práce v obci. V případě zájmu je možné nouzově přespat na faře v M N Vsi nebo Lanžhotě. Karimatky a spacáky nutné. Jídlo s sebou. Plánujeme jednu či dvě „brigády“ v termínu  13.11. a/nebo 20.11. 

Dobrovolníky prosím, aby se přihlásili závazně nejpozději do středy 10.11. Poté s p. farářem domluvíme detaily a účast vám závazně potvrdíme mailem spolu s dalšími podrobnostmi. Předpokládám, že bychom odjížděli dvěma auty z Prahy v sobotu v 6.30. Přihlásit se můžete v tabulce zde

Vít Grec

 

Promluva papeže Františka před modlitbou Anděl Páně v neděli 24. října, náměstí sv. Petra

 

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Evangelium dnešní liturgie vypráví o tom, jak Ježíš při odchodu z Jericha navrací zrak Bartimaiovi,  slepci, žebrajícímu u cesty (Mk 10, 46-52). Je to důležité setkání a poslední před Pánovým vjezdem do Jeruzaléma na Pesach. Bartimaios ztratil zrak, nikoli však hlas! Když uslyšel, že kolem projde Ježíš, dal se do křiku: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ (v. 47). A nepřestával volat. Učedníky i zástup jeho volání obtěžuje a vytýkají mu ho, aby utichl. Ovšem Bartimaios volá ještě silněji: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (v. 48). Ježíš ho zaslechne a ihned se zastaví. Bůh ustavičně naslouchá volání chudého člověka a Bartimaiův hlas ho vůbec neruší. Naopak, všímá si, že je plný víry, oné víry, která se nebojí naléhat, tlouci na Boží srdce navzdory výtkám a nepochopení. Zde tkví počátek onoho zázraku. Ježíš mu totiž říká: „Jdi, tvá víra tě zachránila“ (v. 52).

Bartimaiova víra vysvítá z jeho modlitby, která není nesmělá, ani konvenční. Především Pána oslovuje jako „Davidova syna“, tedy uznává Jej za Mesiáše, Krále, který vchází do světa. A pak na něj volá důvěrně, jménem: „Ježíši“. Nemá z něj strach, neudržuje odstup. Ze srdce vykřičí svou tragédii před tímto přátelským Bohem: „Smiluj se nade mnou!“. Opakuje jen tuto modlitbu. Neprosí ho o drobný peníz, jako to dělá s ostatními pocestnými. Od toho, který vše zmůže, žádá vše: „Smiluj se nad mnou, nad vším tím, co jsem“. Nežádá o milost, ale předstupuje on sám: prosí o smilování nad sebou a svým životem. Není to zanedbatelná prosba, avšak je nádherná, protože se dožaduje slitování, tedy soucitu a milosrdenství Boha, jeho něhy.

Bartimaios neužívá mnoha slov. Vyslovuje vše podstatné a svěřuje se lásce Boha, jehož zásahem může jeho život opětovně rozkvést, protože vykoná to, co je u lidí nemožné. Neprosí proto Pána o nějakou almužnu, ale vyjadřuje veškerou svou slepotu a utrpení, které přesahovaly pouhou ztrátu zraku. Nevidomost byla špičkou ledovce, ovšem v jeho srdci zajisté zely rány, ponižování, zklamané sny, omyly a výčitky. Bartimaios se modlil srdcem. Když žádáme Boha o nějakou milost, vkládejme též do modlitby svůj vlastní životní příběh a jeho zranění, pohanu, zklamané sny, chyby a pocity viny.

„Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Vyslovme dnes tuto modlitbu a ptejme se sami sebe: Jak to vypadá s mou modlitbou? Je odvážná a umí dotírat jako ona Bartimaiova, dokáže se pevně chytit Pána, který prochází kolem, anebo se spokojí s tím, že mu vyšle letný formální pozdrav, když si náhodou vzpomene? Ony vlažné modlitby, které ničemu neprospívají. A dále: zaměřuje se má modlitba na podstatu, obnažuje srdce před Pánem, překládám mu příběhy a tváře ze svého života? Anebo je chudokrevná, povrchní, sestavená z rituálů, postrádajících srdce i cit? Ze živé víry pramení modlitba jdoucí od srdce, která nežebrá o drobné, neomezuje se na nároky dané chvíle. Od Ježíše, který může všechno, máme požadovat všechno, a to neodbytně, nezapomínejte na to. Ježíš se nemůže dočkat toho, až do našich srdcí vlije svou milost a radost, ovšem my bohužel zachováváme odstup, možná kvůli plachosti, anebo z lenivosti či nevěřícnosti.

Když se modlíme, mnozí z nás nevěří, že by Pán mohl učinit zázrak. Přichází mi na mysl onen příběh, který jsem viděl na vlastní oči, onoho tatínka, jemuž lékaři řekli, že jeho hospitalizovaná devítiletá dcera nepřežije noc. Tento otec nasedl na autobus a ujížděl do sedmdesát kilometrů vzdálené mariánské svatyně, která ovšem byla zavřená, a tak pevně sevřel vstupní mříž a celou noc se modlil: „Pane, zachraň ji, Pane, dej jí život“. Modlil se k Panně Marii, celou noc z hloubi srdce volal k Bohu. Když se ráno vrátil do nemocnice, našel manželku v slzách a domníval se, že dítě zemřelo. Žena mu ale řekla, že se stalo něco nepochopitelného, že se dívka podle lékařů udravila. Ono volání toho muže, který žádal všechno, bylo vyslyšeno Pánem, který mu toto všechno dal. Není to nějaká historka, ale skutečnost, kterou jsem prožil v předchozí diecézi. My však máme takovou odvahu v modlitbě? Toho, který nás může vším obdařit, prosme o všechno, jako Bartimaios, velký učitel modlitby. Kéž nám Bartimaios dává příklad svou konkrétní, tvrdošíjnou a smělou vírou. A Panna Maria, která setrvávala v modlitbách, ať nás učí, jak se k Bohu obracet celým srdcem, v důvěře, že pozorně vyslyší každou naši modlitbu.

Přeložila Jana Gruberová

Převzato z webu Vatican News

 

 

 

 

Pokračovat ve čtení