„Přijde Paraklet, kterého pošlu od Otce“ (J 15,26). Těmito slovy Ježíš slibuje učedníkům Ducha svatého, konečný dar, dar darů. Přivítejme dnes toto slovo, které není snadné přeložit, protože obsahuje několik významů. Paraklet v podstatě znamená dvě věci: Utěšitel a Přímluvce.
Zaprvé Paraklet je Utěšitel. Každý z nás, zvláště v těžkých chvílích, jako je ta, kterou právě procházíme kvůli pandemii, hledá útěchu. Často se však uchylujeme pouze k pozemské útěše, která brzy vyprchá. Jsou to chvilkové útěchy. Ježíš nám dnes nabízí útěchu z nebe, Ducha, „dokonalého Utěšitele“ (Sekvence). Jaký je v tom rozdíl? Útěchy světa jsou jako anestetika: přinášejí chvilkovou úlevu, ale neléčí hluboké zlo, které nosíme v sobě. Rozptylují a odvádějí pozornost, ale neléčí do hloubky. Působí na povrchu, na úrovni smyslů, ale stěží v srdci. Protože jen ten, kdo nám dává pocítit, že jsme milováni takoví, jací jsme, dává srdci pokoj. Duch svatý, Boží láska, to dokáže: sestupuje do našeho nitra a jako Duch působí v našem duchu. Navštěvuje “v intimitě srdce“, jako „milý host duše“. Je to právě Boží něha, která nás nenechává samotné, protože být s těmi, kdo jsou sami, znamená už je utěšovat.
Sestro, bratře, pokud cítíš temnotu osamělosti, pokud v sobě nosíš balvan, který dusí naději, pokud máš v srdci palčivou ránu, pokud nemůžeš najít cestu ven, otevři se Duchu svatému. Bonaventura napsal, že „tam, kde je větší soužení, přináší větší útěchu, ne jako svět, který v blahobytu utěšuje a lichotí, ale v neštěstí zesměšňuje a odsuzuje“ (Kázání mezi oktávem Nanebevstoupením Páně). To dělá svět, to dělá především nepřátelský duch, ďábel: nejprve nám lichotí a dává nám pocit nepřemožitelnosti. To jsou ďáblovy lichotky, které vzbuzují marnivost. Pak nás sráží a dává nám pocit chyby. Hraje si s námi. Dělá vše pro to, aby nás srazil dolů, zatímco Duch Zmrtvýchvstalého nás chce pozvednout. Podívejme se na apoštoly: byli tehdy ráno sami a ztraceni, byli ze strachu za zavřenými dveřmi, žili ve strachu a před očima měli všechny své slabosti a selhání. Všichni totiž Ježíše zapřeli. Roky strávené s Ježíšem je nezměnily. Zůstali stejní. Pak přijmou Ducha a všechno se změní: problémy a chyby zůstávají stejné, ale už se jich nebojí, protože nebojí se ani těch, kteří jim chtějí ublížit. Cítí se vnitřně utěšeni a chtějí vylévat Boží útěchu. Dříve se báli, nyní se bojí jen toho, že nevydají svědectví o přijaté lásce. Ježíš prorokoval: „Duch o mně vydá svědectví a vy také vydejte svědectví“ (Jan 15,26-27).
A pojďme ještě o krok dál. I my jsme povoláni vydávat svědectví v Duchu svatém, stát se paraklety, tedy utěšiteli. Ano, Duch nás žádá, abychom dali tělo této jeho útěše. Jak to můžeme udělat? Ne velkolepými proslovy, ale tím, že se sblížíme; ne slovy o okolnostech, ale modlitbou blízkosti. Připomeňme si, že blízkost, soucit a vlídnost jsou vždy Božím stylem. Paraklet říká církvi, že dnes je čas útěchy. Je čas radostného hlásání evangelia, nikoli boje proti pohanství. Je čas přinášet radost ze Zmrtvýchvstalého, ne si stěžovat na drama sekularizace. Je čas vylévat lásku na svět, aniž bychom se hlásili ke světskosti. Je čas svědčit o milosrdenství, a nikoliv vštěpovat pravidla a normy. Nastal čas Parakleta! Je to čas svobody srdce v Parakletovi.
Zadruhé Paraklet je potom Přímluvce. V Ježíšově historickém kontextu advokát nevykonával svou funkci jako dnes: místo aby mluvil místo obviněného, obvykle stál vedle něj a navrhoval mu do ucha argumenty na svou obhajobu. Stejně tak Paraklet, „Duch pravdy“ (v. 26), který nezastupuje naše místo, ale brání nás před lží zla tím, že inspiruje naše myšlenky a pocity. Dělá to jemně, aniž by nás nutil: navrhuje, ale nevnucuje se. Duch lži, ten zlý, dělá pravý opak: snaží se nás přinutit, chce, abychom věřili, že jsme vždy povinni podléhat zlým návrhům a podnětům neřestí. Pokusme se tedy přijmout tři návrhy typické pro Parakleta, našeho Přímluvce. Jsou to tři základní protilátky proti tolika pokušením, která jsou dnes tak rozšířená.
První rada Ducha svatého zní: „Žijte v přítomnosti“. Přítomnost, nikoli minulost nebo budoucnost. Paraklet potvrzuje přednost dneška před pokušením nechat se ochromit hořkostí a nostalgií minulosti nebo se soustředit na nejistotu zítřka a nechat se posednout obavami z budoucnosti. Duch nám připomíná milost přítomnosti. Není pro nás lepší chvíle: nyní, kdy jsme, je jedinečný a neopakovatelný okamžik, kdy můžeme konat dobro, kdy můžeme život učinit darem. Žijme přítomností!
Pak také Paraklet radí: „Hledejte celek.“ Celek, ne část. Duch nás neformuje jako uzavřené jedince, ale utváří nás jako církev v rozmanitosti charismat, v jednotě, která nikdy není uniformní. Paraklet potvrzuje primát celku. Duch raději působí a přináší novost v celku, ve společenství. Podívejme se na apoštoly. Byli velmi rozdílní: byl mezi nimi například celník Matouš, který spolupracoval s Římany, a Šimon, zvaný Horlivec, který byl proti nim. Existovaly protichůdné politické názory, různé pohledy na svět. Když však přijali Ducha, naučili se nedávat přednost svým lidským názorům, ale celku, který pochází od Boha. Pokud dnes nasloucháme Duchu, nebudeme se zaměřovat na konzervativce a pokrokáře, tradicionalisty a novátory, pravici a levici: pokud jsou toto kritéria, znamená to, že Duch je v církvi zapomínán. Paraklet nabádá k jednotě, svornosti, harmonii růzností. Dává nám vidět části téhož Těla, bratry a sestry mezi námi. Hledejme celek! A nepřítel chce, aby se rozmanitost změnila v opozici, a proto z nich dělá ideologie. Řekněme „ne“ ideologiím a „ano“ celku.
A konečně třetí skvělá rada: „Upřednostněte Boha před sebou samými“. To je rozhodující krok v duchovním životě, který není souborem našich zásluh a skutků, ale pokorným přijetím Boha. Paraklet potvrzuje primát milosti. Jen když se vyprázdníme, uvolníme místo Pánu; jen když se mu svěříme, znovu najdeme sami sebe; jen když budeme chudí v duchu, staneme se bohatými v Duchu svatém. To platí i pro církev. Vlastními silami nezachráníme nikoho, dokonce ani sami sebe. Pokud budou na prvním místě naše projekty, naše struktury a naše plány reforem, upadneme do funkcionalismu, do efektivismu, do horizontalismu a nepřineseme ovoce. Tyto “-ismy” jsou ideologie, které rozdělují a oddělují. Církev není lidská organizace. Je lidská, ale ne jen lidská organizace. Je chrámem Ducha svatého. Ježíš přinesl na zem oheň Ducha a církev je reformována pomazáním, darovaným pomazáním milosti, silou modlitby, radostí z poslání a odzbrojující krásou chudoby. Postavme Boha na první místo!
Duchu Svatý, Duchu Paraklete, potěš naše srdce. Učiň nás misionáři své útěchy, paraklety milosrdenství pro svět. Náš zastánce, sladký povzbuzovateli duše, učiň nás svědky dnešního Božího dne, proroky jednoty církve a lidstva, apoštoly založenými na tvé milosti, která všechno tvoří a obnovuje.
Amen.
Přeložil Petr Vacík
převzato z webu Vatican News
